PhDr. Eduard Stehlík (Facebook), zverejneno 02.09.2026. Archiv: https://odstraneno.cz/post/194031 (Odstraneno.cz)

Na podzim 1938 dostali rozkaz, aby nebojovali. O čtyři roky později, ve středu 2. září 1942, jim život vzala čepel nacistické gilotiny. Za to, že se rozhodli bojovat. V okupované zemi, na domácí frontě, která si svou krutostí nijak nezadala se skutečným bojištěm. Dva stateční muži – plukovník Josef Tacl a štábní kapitán Zdeněk Tvrz položili své životy za naši svobodu právě před čtyřiaosmdesáti lety. Proto jsem se jim rozhodl věnovat svůj dnešní příspěvek.
 
Josef Tacl se narodil 3. března 1892 v Ústí nad Orlicí a v letech 1906-1910 vystudoval učitelský ústav v Poličce. Kdyby nepřišla 1. světová válka, věnoval by se s největší pravděpodobností učitelskému povolání. Osud tomu však chtěl jinak. Na frontu odešel jako příslušník c. a k. pěšího pluku č. 15, s nímž až do jara 1918 bojoval na ruském bojišti. V březnu téhož roku se stal příslušníkem c. a k. pěšího pluku č. 28, s nímž byl převelen na italskou frontu, kde ho v listopadu 1918 zastihlo podepsání příměří.
 
Po vzniku Československa zůstal Josef Tacl v uniformě a z pěšáka se stal důstojníkem jezdectva. Působil u dragounského pluku 6 v Hodoníně a v letech 1925-1927 vystudoval elitní Válečnou školu v Praze. Pracoval poté ve štábech vyšších jednotek, a od podzimu 1937 až do nacistické okupace velel jezdeckému pluku 8 v Pardubicích. A právě tam se seznámil se štábním kapitánem generálního štábu Zdeňkem Tvrzem.
 
Tento o deset let mladší důstojník spatřil světlo světa 4. října 1902 ve Velké Lhotě u Dačic. V letech 1914-1918 nejprve studoval na přerovském gymnáziu a poté na vyšší hospodářské škole sídlící tamtéž. Na podzim 1922 se však rozhodl pro životní dráhu vojáka z povolání stal se frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl v srpnu 1924 slavnostně vyřazen jako poručík jezdectva.
 
Jeho prvním přidělením se stal jezdecký pluk 10 v Berehovu na Podkarpatské Rusi, avšak nejdelší část své vojenské kariéry – plných 8 let – strávil Zdeněk Tvrz u jezdeckého pluku 2 v Olomouci. Stejně jako Josef Tacl vystudoval i on jako mimořádně inteligentní důstojník pražskou Vysokou školu válečnou, a poté až do okupace působil u 4. jezdecké brigády v Pardubicích.
 
Jako velcí čeští vlastenci se Josef Tacl se Zdeňkem Tvrzem odmítli s příchodem německých okupantů smířit. Zapojili se do protinacistického odboje v řadách vojenské odbojové organizace Obrana národa, a kromě jejího krajského velitelství v Pardubicích, které společně vybudovali, se podíleli i na vzniku velitelství Obrany národa v Hradci Králové a ve Vysokém Mýtě. Jejich rozsáhlá odbojová činnost, bohužel nezůstala gestapu utajena a 6. února 1940 byli oba zatčeni.
 
V následujících týdnech prošli brutálními výslechy na pardubickém gestapu. Chovali se však nesmírně statečně a zatýkání se u nich zastavilo. Z pardubické věznice byli po ukončeném vyšetřování odesláni do Drážďan, následně do Lipska, a nakonec do káznice Gollnow u Štětína. Odtud byli v listopadu 1941 převezeni do Berlína, kde 17. prosince 1941, tedy pouhý týden před Štědrým dnem, stanuli před senátem smutně proslulého Volksgerichtu.
 
Zatímco v případě tří společně s nimi obžalovaných důstojníků se tribunál „spokojil“ s vysokými tresty odnětí svobody, Josefa Tacla a Zdeňka Tvrze odsoudil k trestu smrti. Následujících devět měsíců čekali na jeho vykonání, přičemž kterýkoliv z těchto dní mohl být jejich dnem posledním. Oba vydechli naposledy v sekyrárně věznice v Berlíně-Plötzensee.
 
K obětem nacistických okupantů však musíme připočítat i manželku plukovníka Josefa Tacla Annu, která při zatýkání manžela gestapem utrpěla těžký nervový otřes a přes veškerou snahu lékařů o několik týdnů později v pouhých 38 letech zemřela. Jejich jediný syn Alexander tak zůstal zcela sám, bez rodičů...
 
Čest jejich památce!
