PhDr. Eduard Stehlík (Facebook), zverejneno 14.05.2026. Archiv: https://odstraneno.cz/post/194112 (Odstraneno.cz)

Jistě každý z nás prožil nějaké setkání, které by nejraději navždy vymazal z paměti. Ani já nejsem výjimkou. Vždy, když si připomínáme Pražské povstání a konec války v Evropě, vybaví se mi neobvyklá návštěva, která na počátku ledna 1990 dorazila do Vojenského historického ústavu, kde jsem tehdy pracoval. Můj nadřízený mi oznámil, že přišel nějaký pamětník událostí roku 1945, a dal mi za úkol, abych se o něj postaral.
 
Sešel jsem do vrátnice, kde seděl starý pán. Zavedl jsem ho do kanceláře, a on se dal po několika zdvořilostních frázích do vypravování. Nebylo to však vypravování o bojích Pražského povstání, jak jsem původně předpokládal. Bylo to vypravování o tom, jak v květnu 1945 jako rodilý Pražák, jenž město dokonale znal, doprovázel po Praze komanda sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, která zde zatýkala desítky ruských emigrantů (nyní již státních občanů ČSR!) a odvlékala je do gulagu.
 
Zpočátku jsem nebyl vůbec schopen pochopit, proč onen muž do VHÚ přišel. Bylo totiž jasné, že se za to, co v květnu 1945 dělal, vůbec nestydí. Naopak. Byl na to hrdý, chlubil se tím. Pojednou mi to došlo. Právě tehdy, na počátku roku 1990 se hroutil svět, kterému celý život sloužil. A on předpokládal, že se mu právě ve VHÚ, který ještě nedlouho předtím patřil mezi zařízení Hlavní politické správy ČSLA, dostane porozumění, pochvaly a pravděpodobně i obdivu Dodnes si pamatuji ten pocit takřka hmatatelné úlevy, který mě ovládl, když konečně po dvou, pro mě nekonečných hodinách, odešel.
 
Proč vůbec píši o tomto zvláštním setkání? Právě tento týden uplynulo jedenaosmdesát let od chvíle, kdy byl ve svém bytě v Konviktské ulici čp. 263/5 na Starém Městě zatčen příslušníky SMĚRŠ armádní generál čs. armády Sergěj Nikolajevič Vojcechovský. Mimořádná osobnost našich dějin, rodilý Rus, který se již za 1. světové války vyznamenal jako velitel 3. čs. střeleckého pluku našich legií v Rusku. Poté zastával významná velitelská místa v armádách admirála Kolčaka i generála Wrangela, které v letech ruské občanské války bojovaly proti bolševikům.
 
Po porážce bělogvardějců odešel do Československa. Získal naše občanství a stal se generálem čs. armády. Patřil k jejím nejvýznamnějším stratégům, v roce 1938 zastával funkci zemského vojenského velitele v Praze a za mobilizace v září 1938 stanul v čele I. armády, jež měla bránit Čechy proti útokům nacistických divizí. Patřil tehdy k nejrozhodnějším odpůrcům podrobení se mnichovskému diktátu.
 
Za okupace stál Sergěj Nikolajevič Vojcechovský u zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa, avšak jeho aktivnější zapojení do odboje nebylo možné, neboť žil trvale pod dohledem gestapa. Zatčen byl nakonec teprve 12. května 1945, ne však již gestapem, ale příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky. Možná, že je ke dveřím jeho bytu dovedl právě můj nezvaný host z ledna 1990…
 
Generála Vojcechovského odvlekli do Moskvy, kde byl v září 1945 odsouzen za protisovětskou činnost k deseti letům odnětí svobody. Prošel několika věznicemi, než se ocitl ve zvláštním táboře se zostřeným režimem Ozerlag u Tajšetu na východní Sibiři. Domů do Československa se již nikdy nevrátil. Zemřel 7. dubna 1951 v důsledku útrap způsobených vězněním.
 
U nás se o něm nesmělo mluvit. Zmizel. Doslova i obrazně. Vrátil se teprve 28. října 1997, kdy ho prezident republiky za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu posmrtně vyznamenal Řádem Bílého lva. Mnoha lidem u nás však i přesto jméno tohoto hrdinného Rusa v českých službách nic neříká. Možná by to pomohlo změnit, kdyby v Praze nějaká ulice, park, či náměstí nesly jeho jméno. Pan generál by si to dozajista zasloužil.
