PhDr. Eduard Stehlík (Facebook), zverejneno 03.10.2026. Archiv: https://odstraneno.cz/post/208824 (Odstraneno.cz)

Právě před 88 lety, 3. října 1938 večer, se uvnitř pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“ nedaleko Králík ozval osamocený výstřel. O chvíli později našli příslušníci osádky svého kamaráda četaře Arnošta Hrada v tratolišti krve. Přestože byl okamžitě převezen do nemocnice v Červené Vodě, utrpěnému zranění ještě téhož dne ve 23:20 podlehl. Byl jedním z vojáků čs. armády, kteří se na podzim 1938 s rozkazem, nařizujícím jim ústup bez boje, nesmířili a raději si vzali život.
 
U umírajícího byly nalezeny tři dopisy. Ten první napsal mamince: „Milá maminko, prosím Vás za odpuštění, že se s Vámi loučím tímto způsobem. Po zralém uvážení rozhodl jsem se odejíti ze světa, neboť nemohu splniti to, co jsem přísahal při památce svého otce. On padl pro vlast a já bych měl od toho, za co on položil život, utéci jako zloděj? Jest rozkaz opustiti území. Já jako voják musím, musím uposlechnouti, smrt mne však této povinnosti zbaví.
 
Chtěl jsem býti dobrým obráncem vlasti, chtěl jsem uhájiti to, za co otec bojoval. Bohužel, člověk míní, ne Bůh, ale Hitler mění. Prosím Vás milá maminko, sestry a bratře, nezazlívejte mi, ale odpusťte. Vykonám své povinnosti k vlasti, až téměř do konce, vytrvám na svém místě do poslední chvíle, do odchodu. Až přijde rozkaz ihned opustiti území, pak teprve opustím tento svět. Ještě jednou všem naposledy, buďte hodně šťastni v té nové vlasti, buďte s Bohem. Arnošt“
 
Na samotný konec dopisu připsal následující slova: „Prosím, bude-li možno, abych byl pohřben doma.“
 
Druhý dopis byl určený veliteli 12. roty hraničářského pluku 6 štábnímu kapitánovi Leopoldu Medkovi: „Vážený pane štábní kapitáne, prosím, abyste mi odpustil, že Vám přidělávám starosti k tak velkým starostem, jež nyní máte. Děkuji Vám za vše. S klidným svědomím mohu říci, že jste mi byl nejlepším a nejlaskavějším velitelem, jakého jsem poznal. Můj otec padl pro vlast. I já bych rád za ni život položil, ale nemohu přežíti, abych dobrovolně a bez boje opustil půdu, pro niž otec položil život.
 
Snažil jsem se být dobrým vojákem, dobrým obráncem vlasti. Své povinnosti konal jsem tak, jak mi to srdce a památka mého otce nařizovaly. Jestliže jsem však přesto někdy chybil, prosím za odpuštění. Děkuji Vám za vše. Děkuji pánům poručíkům Maříkovi, Slavíkovi, Šáchovi, Novákovi i Kociánovi. Zaplať to všem Pán Bůh. Musím uposlechnouti rozkazu opustiti část své drahé vlasti, ale smrt mne této povinnosti zprošťuje. Buďte s Bohem, četař Arnošt Hrad“
 
Posledním dopisem se Arnošt obrátil na své kamarády: „Drazí kamarádi, poddůstojníci, vojáci, odpusťte, že se s Vámi loučím takovýmto způsobem, ale nemohu jinak. Konal jsem službu pro vlast podle svého nejlepšího svědomí. Na srub jsme napsali: „Vytrváme“. Já vytrvám na svém místě do poslední chvíle, až do rozkazu „opusťte území“. Pak teprve Vás opustím s přesvědčením, že nemohu již více pro vlast vykonati. Ublížil-li jsem snad někomu, byl jsem toho přesvědčení, že jednám správně. Přesto však prosím, odpusťte mi. Buďte s Bohem, četař Arnošt Hrad“
 
Poslední Arnoštovo přání se splnilo. Byl opravdu pohřben doma, na malém bohnickém hřbitůvku, ležícím na okraji Prahy. V létě 1979 jsem se za ním vypravil poprvé. Místo jeho posledního odpočinku mi tehdy ukázal místní hrobník pan Soukup. Shodou okolností muž, který Arnošta Hrada v říjnu 1938 pohřbíval. Od té doby jsem byl u Arnoštova hrobu mnohokrát. Pokud budete mít chvíli času, zastavte se také. Nezaslouží si, aby se na něj zapomnělo.
