Mgr. Vít Rakušan

Dnes si připomínáme Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Den, kdy byla osvobozena Osvětim. Místo, které se stalo symbolem toho nejhoršího, čeho je člověk schopen vůči člověku. Pro někoho je to kapitola z dějepisu. Pro mnoho českých rodin ale pořád živá zkušenost. I pro tu moji. Můj děda strávil čtyři roky v koncentračním táboře. Přežil. Vrátil se. Ale válka s ním zůstala už navždy. Je snadné myslet si, že dnes už by se něco takového stát nemohlo. Jenže holocaust nezačal masovým vražděním. Začal řečmi. Nadávkami. Vylučováním lidí ze společnosti. Tichým souhlasem většiny a hlasitostí menšiny, která šířila nenávist. Právě proto má připomínání holocaustu smysl i dnes. Ne jako povinný rituál, ale jako varování. Když se znovu mluví o lidech jako o problému. Když se relativizuje zlo. Když se vysmíváme slabším a zavíráme oči před nenávistí. Památka obětí nás zavazuje k odpovědnosti nic podobného už nikdy nedopustit.