← Hana Žáková

📺🎙️Proč se dnes mluví o zrušení poplatků – a proč nejde jen o média Debata o televizních a rozhlasových poplatcích bývá často zjednodušena na otázku několika desítek korun měsíčně. Ve skutečnosti však míří mnohem hlouběji. Dotýká se fungování demokratického státu a pojistek, které mají bránit koncentraci moci. Když se začne mluvit o „zbytečnosti“ Zkušenost ukazuje, že oslabování demokratických institucí nezačíná otevřeným útokem. Přichází postupně, nenápadně. Slovníkem, který mluví o „zbytečnosti“, „přílišné drahotě“ nebo „nutnosti zjednodušení“. Tímto způsobem se dnes hovoří o veřejnoprávních médiích. Stejným způsobem se dlouhodobě zpochybňuje i role Senátu. Spojuje je společná vlastnost: nejde o instituce, které by bylo možné snadno ovládnout jednou politickou většinou. Právě proto bývají nepohodlné. Veřejnoprávní média jako součást demokratické rovnováhy Česká televize a Český rozhlas nevznikly proto, aby sloužily vládě nebo opozici. Jejich úkolem je poskytovat ověřené informace, vysvětlovat souvislosti a umožňovat veřejnou kontrolu moci. Po roce 1989 proto vznikl model, v němž jsou veřejnoprávní média financována veřejností. Smyslem nebylo vytvářet pohodlí pro média, ale oddělit informace od přímého politického vlivu. Historická zkušenost s opačným uspořádáním je v české společnosti hluboce zakořeněná. Za komunistického režimu nebyl hlavním problém nedostatek schopných lidí. Problémem byla skutečnost, že informace podléhaly řízení shora a jiný pohled neměl prostor. Kontrola ano. Závislost ne. Otázka kontroly hospodaření veřejnoprávních médií je legitimní. Právě proto Senát inicioval návrh, aby hospodaření České televize a Českého rozhlasu podléhalo kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu. Návrh vzešel ze Senátu, získal širokou podporu napříč politickým spektrem a nyní čeká na projednání v Poslanecké sněmovně. Vedle finanční kontroly existuje také kontrola institucionální, kterou vykonávají Rada České televize a Rada Českého rozhlasu. Tyto orgány dohlížejí na plnění veřejné služby i na obsahové směřování. Jinými slovy: důsledná kontrola hospodaření je namístě. Rizikem by se stalo až řešení, které by nahradilo nezávislé financování přímou závislostí na státním rozpočtu a tím otevřelo prostor pro politické ovlivňování. Stejný vzorec, známý z dějin Veřejnoprávní média nejsou jedinou institucí, u níž se dnes objevuje slovník zpochybňování. Podobně se mluví i o Senátu. Není to náhoda. Už při vzniku samostatného Československa v roce 1918 šlo o to, vymanit se z nadvlády cizí moci a rozhodovat o sobě na základě demokratických hodnot. Právě prezident Tomáš Garrigue Masaryk patřil k těm, kteří velmi brzy pochopili, že demokracie potřebuje víc než jen volby. Potřebuje brzdy a protiváhy, které zabrání soustředění moci v jedněch rukou. Proto byl už v roce 1920 zřízen Senát jako ústavní pojistka demokracie. Po druhé světové válce a zejména po nástupu komunistického režimu se tato pojistka stala nežádoucí. Kontrola moci nebyla vítaná, a proto Senát zmizel. Obnoven byl až v roce 1996 – opět jako nástroj ochrany ústavní rovnováhy. O čem se vede skutečný spor Když dnes někdo slibuje, že zruší poplatky a „ušetří občanům“, je namístě položit si otázku, co by společnost zaplatila jinde. Demokratické instituce obvykle nezanikají ze dne na den. Oslabují se postupně – zpochybňováním smyslu, rozpočtovými zásahy, vytvářením dojmu, že nejsou potřeba. Veřejnoprávní média ani Senát nejsou dokonalé. Mají však jednu společnou vlastnost: nejsou pohodlné pro ty, kteří by chtěli vládnout bez kontroly. A právě proto má smysl jejich roli trpělivě vysvětlovat. Ne kvůli minulosti, ale kvůli budoucnosti.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici