Milan Krajča

✊🇨🇿🚩 Dnes je 130. výročí narození komunistické hrdinky Jožky Jabůrkové‼️ Dnešní 130. výročí narození revoluční novinářky, komunistické političky a bojovnice proti fašismu Jožky Jabůrkové jsme si připomneli u její sochy na Olšanských hřbitovech v Praze. Ve svém vystoupení na vzpomínkovém shromžždění, které uspořádala Komunistická strana Čech a Moravy jsem shrnul mimořádný život této hrdinky zápasu za lepší svět. V projevu jsem mimo jiné zdůraznil: Jožka Jabůrková se narodila 16. dubna 1896 ve Vítkovicích. S Ostravskem jsou těsně spjata léta dětství a dospívání, léta chudá na radosti, zato štědrá na ústrky, první zklamání a vnitřní osamělost. Jožka Jabůrková poznala smutný život proletářského dítěte, otce nikdy nepoznala o matku přišla ve 14 letech. Bystrá, inteligentní Jožka prožívala nejradostnější chvíle ve škole, měla své sny o budoucím učitelském povolání, ale ty se nakonec rozplynuly pod tíhou nemilosrdně tvrdé reality. Byla nucena zvolit jinou cestu. Ačkoliv byla velmi nadaná, nebylo na studia splnění životního plánu stát se učitelkou ani pomyšlení, tak svou životní dráhu začínala jako služka. První velkou životní školou jí bylo revoluční prostředí rodného Ostravska, hladové bouře roku 1917 a kruté zkušenosti I. světové války, kdy pracovala jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici a kdy zažila také krvavě potlačené protiválečné demonstrace. Když se po válce přestěhovala do Prahy, stala nejprve vychovatelkou, později dělnicí. Zde rovněž vstoupila do levice sociálně demokratické strany, ze které v roce 1921 vznikla Komunistická strana Československa. Mladou Jožku Jabůrkovou strana pověřila prací v tělovýchově - ve Federaci dělnických tělocvičných jednot. Stala se cvičitelkou dělnických dětí v košířské Spartakovně. Jemná a laskavá cvičitelka rozdávala dětem radost úsměvy. Podílela se na organizaci významné maninské spartakiády a následně byla také československou zástupkyní v Rudé sportovní internacionále. Stala se i první naší absolventkou Mezinárodního institutu tělesné výchovy v Moskvě. Po svém návratu vyprávěla o nové sovětské skutečností, vyučovala v kursech, psala příručky a články. Strana využila jejího velkého talentu a po svém 5. sjezdu v roce 1929 pověřila novým odpovědným úkolem - stala se šéfredaktorkou Rozsévačky. Řídit týdeník komunistických žen po Marii Majerové a Heleně Malířové nebyl úkol lehký. Jožka Jabůrková však důvěru nezklamala. I zde využila svého vrozeného talentu získávat stoupence, působit vlastním nadšením, odvahou i silou své osobnosti. Tvůrčí novinářskou práci spojovala vždy s aktivní politickou prací mezi čtenářkami, účastnila se řady besed, stávek, demonstrací. Byla neustále ve spojení se svými čtenářkami. Rozsévačka vychovávala, vedla, burcovala, organizovala k boji, „aby pracující člověk žil lidsky, aby stůl života byl prostřen pro každého“ jak napsala v jednom ze svých článků. Pro svou činnost byla Jožka Jabůrková několikrát vězněna jako živel státně nespolehlivý. Pod pseudonymem Ida Ostravská tehdy naspala také tři romány a dětskou knihu Evička v zemi divů o Sovětském svazu a mezinárodní solidaritě. Ve třicátých letech se významně zapsala také do historie našeho hlavního města, když působila jako komunistická členka pražské městské rady. Chráněna imunitou zde velmi otevřenými kritickými slovy pranýřovala sociální nespravedlnost a bojovala zejména za zlepšení životních podmínek dětí. Svá témata sociální péče o dělnické rodiny projevovala žádostmi o zřizování jeslí, mateřských škol, stravoven a hřišť, účinnou zdravotní péči pro děti pracujících a nezaměstnaných, budování levných moderních bytů pro chudé rodiny. Zároveň jasně prohlásila: „Nechceme milodary pro naše děti, ale práci pro jejich rodiče.“ Život Jožky Jabůrkové ani osud jí vedeného časopisu Rozsévačka nebyl chudý na dramatické události. Vedoucí redaktorka musela být stále připravena, že půjde do vězení nebo zaplatí pokutu za každý článek který konkrétně ukazoval na zlořády v továrnách a přímo jmenoval majitele závodu. Takovým byl i Tomáš Baťa, který také v létě 1932 Rozsévačku žaloval. Časopis byl zastaven celkem třikrát. Poprvé v červenci 1929 pro jasnou řeč o příčinách imperialistické války. Podruhé po krveprolití v Duchcově v roce 1931 a po třetí v roce 1933 proto, že varoval pracující lid před hitlerovským nebezpečím. Šéfredaktorka Rozsévačky byla za své pokrokové smýšlení mnohokrát vězněna, ale sebekrutější tresty nemohly zlomit názory Jožky Jabůrkové; této neúnavné ženy komunistky která, bez nadsázky, zasvětila celý svůj život boj za socialismus a mír. V době, kdy naši vlast ohrožoval hitlerovský nacismus, patřila k odhodlaným protifašistickým bojovnicím. Časopis, který řídila, dala plně do služeb antifašistického boje. Hned v prvních dnech nacistické okupace byla proto Jožka Jabůrková zatčena. K jejímu výslechu si Gestapo pozvalo tehdejšího henleinovského pražského primátorského náměstka Josefa Pfitznera, jejího bývalého protivníka z pražské radnice. Ten se velice zmýlil, když očekával, že svou odpůrkyni uvidí poníženou. Hrdě se hlásila k svému přesvědčení a svým věznitelům vmetla do tváře, že pevně věří v jejich porážku a vítězství svobody svého národa. Když ji pak odvlekli do koncentračního tábora Ravensbrück, za nejtěžších podmínek pokračovala i tam v organizování protifašistického odboje. Patřila vůbec k prvním Češkám v lágru a když do něj přicházely další české ženy, dávala jim cenné rady. Shromáždila okolo sebe pokrokové ženy a založila ilegální stranickou organizaci, jejíž byla duší až do své tragické smrti. Pod jejím vedením začalo v Ravensbrücku systematické politické vzdělávání. Vytvořila malé kroužky z komunistek i nestraniček a poutavě jim vyprávěla o Sovětském svazu, o boji všech národů za svobodu, mír a lidsky důstojný život pracujících. I v Ravensbrücku psala. Na kouscích balicího papíru, špačkem tužky, ale psala. Zachovaly se útržky pohádky, v níž líčí krásy své rodné země. Umírající holandské soudružce věnovala deset povídek, ve kterých popsala, jak lidé statečně umírali pro spravedlivou věc. Pro její příkladné hrdinství, kterými dodávala odvahu svým spoluvězenkyním, se jí Hitlerovci rozhodli zbavit. A tak 31. července 1942 umírá mučednickou smrtí těžce nemocná a vyhladovělá v samovazbě v pověstném bunkru smrti. Jak později vzpomínal Klement Gottwald: „V národně osvobozovacím zápase s německými uchvatiteli dala komunistická strana českému národu celou legii nejlepších bojovníků, celou legii nesmrtelných hrdinů - mučedníků. Mezi těmito postavami je je Jožka Jabůrková jednou z nejpřednějších a nejkrásnějších. V čem byl onen osobitý rys Jožky Jabůrkové, čím se nám vryla tak do paměti tato vynikájící ženská pracovnice, tato talentovaná novinářka a agitátorka? Jejím hlavním rysem byla hluboká láska k svému národu, nikdy neutuchající zanícení pro věc dělnické třídy, nezlomná důvěra v Sovětský svaz a soudruha Stalina a živý, vroucí poměr ke své práci. Jožce Jabůrkové se naše ideály nestaly nikdy literou - prázdnou abstrakcí - vždy viděla před sebou živé lidi, svůj národ, jeho blaho, štěstí jeho matek a dětí a vždy proto dovedla najít slova mluvící ze srdce a k srdci našeho pracujícího lidu, dovedla osvěcovat jeho mysl a vést jej k boji. Celou svou bytostí se se samozřejmě musela Jožka Jabůrková postavit do boje proti barbarskému hitlerovskému vetřelci, do boje za svobodu svého národa. V tomto boji padla jako hrdinka."