Mgr. Ondřej Kolář

Včera jsme měli v Bruselu sezení s novináři a první dotaz padnul na dronovou zeď. Byla to dlouhá debata, bude to dlouhý příspěvek. Zaprvé: díkybohu, že se bavíme i o konkrétních věcech, které v Evropě můžeme dělat. Zadruhé: ta dronová zeď je vlastně až na konci celé řady věci, které musíme vyřešit ještě předtím, abychom naši bezpečnost mohli zvýšit. Pokud chceme být skutečně odolní, obranyschopní a v bezpečí, nestačí drony – protože na ně v tomhle nastavení ani nemusí dojít. Ve chvíli, kdy chceme budovat něco tak zásadního podél čáry na východě, která má několik tisíc kilometrů, nemůžeme nechat státy ze západu, aby do toho házely vidle. Čili: Pokud chceme být odolní, musíme se přestat bát debaty o právu veta a musíme se začít naprosto vážně bavit o tom, jestli to náhodou není něco přežitého, něco, co nás brzdí, a něco, co způsobuje evropskou rozplizlost tak velkou, že nás ostatní ani neberou vážně. Podle mě to problém je, a jednomyslnosti se zavit musíme. No a potom by bylo super, kdybychom bezpečnost nevnímali jako synonymum vojenské obrany. Zbraně jsou jedna věc, ale bezpečnost znamená třeba i to, že nebudeme baštit ruskou propagandu i s navijákem, že se popasujeme s migrací a hlavně: že si konečně všechny státy připustí, že tady nějaký bezpečnostní problém je. Připomínám, že na našem kontinentě jsou pořád neutrální státy, které dlouho žily v iluzi, že se jich to nijak netýká. Irsko se svou neutralitou hřálo fakt dlouho, teprve teď si začalo uvědomovat, že nežijou v jiném světě, že v moři kolem mají položené kabely, kterými teče internet, na kterém je docela závislé. Takže: dokud tu státy, které problém nezajímá, budou moci blokovat rozhodnutí, a dokud tu budou státy, které si problém ani nepřipouští, je dronová zeď sice skvělý nápad, ale tu bezpečnost nám nezajistí.