Rostislav Šťastný

Rakety které létají, jsou hrozbou. Ne na papíře, ale ve skutečnosti. Nejde už o hypotézu ani o „nepotvrzené úniky“. Systém, neoficiálně označovaný jako Iskander-1000, je funkční zbraň, jejíž používání je opakovaně zaznamenáno v reálném konfliktu. To je klíčový fakt. Vojenské systémy, které nefungují, se netestují ostrým nasazením. Tyto ano. Západ o tom ví. Detailně. Sleduje trajektorie, vyhodnocuje data, píše studie. A zároveň musí přiznat nepříjemnou realitu: adekvátní obranná odpověď dnes neexistuje. Ne v Evropě. Ne v operačním nasazení. Ne v takovém rozsahu, aby poskytla skutečnou ochranu. Přesto se navenek dál hraje hra na technologickou převahu. Vzniká tak zvláštní rozpor. Oficiální rétorika uklidňuje, zatímco odborné kruhy mluví opatrně, pod čarou a mezi řádky. Protiraketová obrana proti rychlým, manévrujícím balistickým cílům je stále spíš přání do budoucnosti než realitou přítomnosti. To není názor. To je stav. Otázka tedy nestojí tak, zda máme propadat panice. Stojí jinak: Máme se oprávněně bát, že funkční ochrana nám chybí? Nebo máme být dál prostě naivní a tvářit se, že se nás to prostě netýká? Historie ukazuje, že nejhorší není nepřítel s převahou. Nejhorší je vlastní sebeuspokojení. A ironie dneška? Zbraně se vyvíjejí rychleji než politická odvaha přiznat, že svět už se změnil. Co myslíte? Jsme jen statisté, nebo hrajeme prim?