Rostislav Šťastný

Fejeton (bez) iluzí... Říká se, že válka je chaos. Není to pravda. Chaos je jen pro ty dole. Nahoře je to překvapivě přehledné. Stačí sledovat, kdo kam létá, kdo s kým mluví a kdo se tváří, že vlastně vůbec netuší, co se děje – a přitom to ví velmi přesně. Ukrajina je prý krůček od vítězství. Ten krůček už trvá třetí rok, ale pořád je to krůček. Mezitím se ztrácejí města, lidé i iluze. Zato se neztrácejí zakázky. Americký generál přijede vysvětlovat, proč se něco nesmí rušit. Evropský politik přikyvuje. Český premiér se usmívá. Všichni mluví o hodnotách, ale v ruce drží kalkulačku. Muniční iniciativa se oficiálně tváří jako morální povinnost. Neoficiálně jako velmi dobře namazaný stroj. Granát je zvláštní věc. Nezajímá ho ideologie. Je mu jedno, kdo ho zaplatil, kdo ho sestrojil a kdo se u toho vyfotil. Letí tam, kam má, a zbytek je na tiskové konferenci. A právě proto je ideální. Tank je vidět. Letadlo je drahé. Granát je tichý dříč války. Levný na výrobu, drahý na faktuře. Evropa platí. Amerika radí. Ukrajina bojuje. A někdo na tom všem vydělává tak, že by se za to nemusela stydět ani stará dobrá zbrojní historie 20. století. Jen se dnes místo kouře z doutníků používají fráze o demokracii. Vlády se mění, byznys zůstává. Když někdo přijde s tím, že se to celé možná přejmenuje, ale nezruší, není to cynismus. Je to zkušenost. Nová vláda nebude psát vzkazy na granáty. Nebude se fotit u nábojnic. Ale nebude tomu bránit. Protože rozpočet krvácí také. Jen tišeji. A tak se všichni tváří, že stojí na správné straně dějin. Zároveň si každý hlídá svou stranu účetnictví. Do toho unikají plány, padají prohlášení, média jedou na plný výkon. Každý je dnes generál. Každý válečný zpravodaj. Každý analytik. Stačí připojení k internetu a silný názor. Jen skutečný konec nikdo nezná. - Možná přijde mír. - Možná přijde další eskalace. - Možná dojdou peníze dřív než munice. Jisté je jen jedno: Až se jednou zavřou poslední zákopy, někdo bude psát paměti, někdo projevy a někdo vystaví konečnou fakturu. A my ostatní? My si zase vyslechneme, že to celé bylo složité, nevyhnutelné a že to vlastně dopadlo nejlépe, jak mohlo. Historie má jednu zvláštní vlastnost. Nikdy se neptá, kdo měl pravdu. Ptá se, kdo zůstal stát – a kdo to zaplatil.