Bc. Kateřina Jarošová

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o jeden zážitek, který mi znovu připomněl, jak důležité je nebýt lhostejní 🙏 Jedné mojí sousedce se udělalo tak špatně, že jsem ani na okamžik nezaváhala a volala 155. Než jsem stihla nachystat její lékařské zprávy a kartičku pojišťovny, byli záchranáři u nás. Snad do pěti minut. Obrovská poklona. Byli klidní, milí, lidsky s námi komunikovali a okamžitě věděli, že jde o vážný stav. Vzala jsem si telefon na její dceru, aby věděla, co se děje, a hlavně aby neměla o maminku zbytečný strach. Napsaly jsme si pak ještě několikrát během dne, jak vše dopadá. Když jsem večer přišla domů, čekala na mě u dveří nádherná kytička růží s poděkováním. Musím přiznat, že mě to opravdu dojalo. A víte, co mi proběhlo hlavou? Že já vlastně nikdy nepřemýšlím, jestli pomoci. Prostě začnu jednat. Neříkám to proto, že bych se chtěla chválit. Spíš jsem si uvědomila, že ne každý to má stejně. Někdo v takové chvíli ztuhne, dostane strach nebo neví, co dělat. A je to naprosto lidské. Já jsem se už několikrát ocitla u situací, kdy šlo doslova o minuty. Jednou jsem byla u dopravní nehody malého asi desetiletého chlapce. Zastavila jsem auto, zatáhla ruční brzdu a běžela mu poskytnout první pomoc. Až později se mě lidé ptali, jestli jsem se nebála nechat v autě kabelku, notebook nebo telefon. Upřímně? V tu chvíli by mě něco takového ani nenapadlo. Podobné to bylo i u další dopravní nehody, kdy řidič popelářského vozu zkolaboval za volantem. V zimě jsme ho vytahovali ven na sníh a zahájili resuscitaci. Na ten okamžik asi nikdy nezapomenu. Tyhle situace mě naučily jednu věc. Nikdy nevíme, kdy budeme my sami potřebovat, aby se vedle nás objevil někdo, kdo nezůstane jen přihlížet. Jak to máte vy? Zažili jste někdy situaci, kdy šlo o vteřiny a museli jste se rozhodnout, jestli pomůžete? Dokázali jste zachovat klid, nebo vás přemohl strach? Budu ráda, když se podělíte o svůj příběh. Třeba někoho inspiruje nebát se příště udělat ten první krok. ❤️