← Mgr. Jan Čižinský

Jak jsem včera psal o svém prvním setkání s vodním dělem během Palachova týdne v roce 1989, když mi bylo deset let, vytanula mi celá řada vzpomínek na předlistopadovou dobu. A o jednu se s Vámi chci podělit. Naše dcera Anička chodí na gymnázium na Hellichovku. A v rámci oslav sedmnáctého listopadu její gymnázium vždy pořádá akci s názvem „Samet“ a zve na přednášky inspirativní lidi. A mezi nimi letos pozvali Petra Pitharta. Navedl jsem Aničku, aby zašla za mojí maminkou, její babičkou, a vyptala se právě na kontakty s Petrem Pithartem a jeho kolegou z disentu Petrem Příhodou. Věděl jsem totiž, že moji rodiče schovávali rukopis knihy, kterou Petr Pithart s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem psali, aby jej u nich nenašla Státní bezpečnost. Babička Aničce všechno vylíčila a Anička šla v pauze Petra Pitharta pozdravit. A vrátila se nadšená. Petr Pithart vůbec netušil, kde před těmi lety Petr Příhoda ten rukopis schovával. Dokonce jej celou dobu podezíral, že si schovku vymýšlel, jen aby jej uklidnil, že je všechno v bezpečí. Prostě to byl takový trochu dojemný moment. Dokonce si Aninka s Petrem Pithartem následně ještě psali e-maily. Vzpomínám si, že tehdy jednou, když k nám v osmdesátých letech Petr Příhoda zase donesl další kapitolu rukopisu, hrozně se kopl do palce o zvýšený práh ve dveřích komory, kam se rukopis schovával. A jak ho to bolelo, tak jen sykal: „Jenom doufám teda, že až to tady bude nějakej estébák hledat, že se taky tak strašně kopne do palce u nohy!!!“ Estébák k nám domů naštěstí žádný nikdy nedorazil a přání pana Příhody nevyplnil a na schovku i ukopnutý palec se v polistopadové době rychle zapomnělo 😊Kopírovat text

Screenshot není k dispozici