← Mgr. Jan Čižinský

Nerozdělovat, spojovat lidi. Myslet hlavně na ty, kteří dnešní den neslaví. Hlídat nezávislost veřejnoprávních médií. Nenechat nikoho v této době bez pomoci. Věřit v sílu pravdy a lásky. To je pro mne vzkaz 17. listopadu. Jinak 17. listopad mám spojený přesně s takovouhle pošmournou podzimní atmosférou. Na Národní třídě byly moje tři sestry. Byl jsem tam se svým tátou také, ale jinde v davu - úplně na konci. Když to policie uzavřela a poprvé proti lidem postoupila, táta řekl, že jsem malej jedenáctiletej kluk a že jde o život a že se musíme dostat pryč. Nevím proč, ale kordon se před námi skutečně rozestoupil. Pustili nás ven. Viděli jsme transportéry, zuřivé psy s jejich vodiči, výsadkáře, kteří se zjevně těšili. Všechny moje tři sestry dostaly rány pendrekem, ale měly to štěstí, že nezůstaly v pasti jako jedni z posledních. Sestřenice prolomila s dalšími zamčenou mříž a dveře do domu a poschovávali se po bytech. Jedna ze sester ztratila v tlačenici jednu botu. Šli jsme ji pak s bratrem ráno najít. Našli jsme jednu, ale byla to úplně jiná bota. Pak nám lidi řekli, že bot odtamtud odvezli celý náklaďák.... Zašli jsme i do těch domů. Pamatuju si dobře, že krvavé fleky byly v některých domech až do výšky, jakou jsem tehdy měl... Vážím si odkazu 17. listopadu. A to jak 1939, tak 1989. A pokud to máte stejně, můžete to nasdílet. :-)Kopírovat text

Screenshot není k dispozici