RSDr. Josef Švarcbek

Mlynářova dcera z Moravy, aneb skutečná první dáma Úvodem: My všichni poněkud postarší máme velmi dobře v paměti třeba i knížku „Z Buzuluku do Prahy“, která nás uchvacujícím způsobem seznámila s trnitou cestou 1. čs. armádního sboru při osvobozování tehdejšího Československa, kterému po celou dobu jeho existence velel pozdější generál Ludvík Svoboda. Pokud jsme o to stáli, víme o něm na rozdíl od dnešních generací mnohé. Málo jsme ale i my věděli o jeho osobním zázemí. Tyto následující řádky by to měly alespoň trošku napravit… Irena Svobodová, rozená Stratilová, se narodila 10. ledna 1901 v moravské vesničce Cvrčovice. Její otec vlastnil mlýn; rodina nehladověla, ale ani neměla nazbyt. Jako nejstarší z osmi dětí se Irena od dětství starala o šest mladších sourozenců. Když v Evropě zuřila první světová válka, dospívala rychle – už v patnácti letech pracovala a pečovala o válečné uprchlíky, kteří našli útočiště v jejím rodném kraji. Byla laskavá a obětavá k slabším, což jí zůstalo po celý život – stejně jako hluboký smysl pro povinnost a disciplínu. Po vzniku samostatného Československa okusila také špetku štěstí. V lednu 1922 vyrazila s kamarádkami na ples v Kroměříži, a právě tam na ni čekalo osudové setkání : padla si do oka s mladým důstojníkem Ludvíkem Svobodou, pohledným legionářem, který se teprve nedávno vrátil z dalekého Ruska po dobrodružné anabázi legií po Transsibiřské magistrále. Slovo dalo slovo, následovala schůzka, potom další, a za necelý rok od prvního tance si řekli své ano při církevní svatbě na poutním Velehradě. On byl sedmadvacetiletý voják s válečnými zásluhami, ona dvaadvacetiletá mlynářova dcera s jiskrou v očích. Krátce po svatbě odjeli manželé Svobodovi na dalekou Podkarpatskou Rus, kde Ludvík nastoupil ke 36. pěšímu pluku jako štábní kapitán. Ocitli se na konci světa – v kraji legendárního zbojníka Nikoly Šuhaje, v zemi dřevěných kostelíků a chudých horských vesnic. Jejich první domov byl skromný: „Jedinými kusy nábytku byly postel, stolek a dvě židle. Obrácené hrábě posloužily jako věšák,“ vzpomínal později Ludvík a obdivoval, s jakou vynalézavostí jeho žena tyto těžké podmínky zvládala. Irena vedla jednoduchou domácnost a současně se snažila pomáhat lidem v okolí, kteří na tom byli ještě hůře než oni. Brzy na Podkarpatské Rusi rozšířili rodinu – v květnu 1924 se jim narodil syn Miroslav a o rok později dcera Zoe. Koncem 30. let Svobodovi opustili Užhorod a vrátili se zpět na rodnou Moravu. Usadili se v Kroměříži, kde Ludvík pokračoval ve vojenské kariéře a Irena pečovala o děti. Jejich manželství bylo harmonické a překvapivě velmi vyrovnané – říkalo se, že hlavou rodiny je tichá a racionální Irena, zatímco Ludvík si promítal své ambice do syna Mirka a vychovával ho vesměs „po vojensku“... Jenže klid rodinného života netrval dlouho. Skrýš před smrtí Na podzim 1938 otřásla Československem mnichovská zrada. Kapitulace a rozpad první republiky dolehl těžce i na Irenu a Ludvíka. Když pak v březnu 1939 obsadila německá armáda zbytek země, Ludvík Svoboda neváhal – odešel do ilegality a přes Polsko uprchl bojovat proti nacistům. Manželé se předem domluvili: Irena zůstane doma s dětmi a pokusí se nějak krýt jeho nepřítomnost. Svobodovi tehdy žili jen z Ludvíkova důstojnického platu; pokud by okupanti pojali podezření, rodinu by čekala perzekuce. Irena proto všem tvrdila, že manžel slouží kdesi daleko, a mezitím se sama zapojila do odboje. Považovala to za samozřejmost – stejně jako mnozí další vlastenci, vychovaní v prvorepublikové demokracii. Sháněla potraviny pro rodiny zatčených, pomáhala uprchlíkům z obsazeného pohraničí, a dokonce se podílela také i na organizování útěků pronásledovaných důstojníků do zahraničí. V létě 1941 se Irena zapojila do spolupráce se skupinou parašutistů vyslaných z exilu. Riskovala vše – až gestapo nakonec její odbojovou činnost odhalilo pomocí nastrčeného provokatéra. V listopadu 1941 vtrhli nacisté do domu Svobodových. Přišli si tam pro její rodinu, a osmnáctiletého syna Mirka odvedli přímo z domu. Ještě téže noci Irena s dcerou na nic nečekaly a utekly postranním vchodem do tmy. Brzy poté ale gestapo zatklo i širší příbuzenstvo. Miroslav Svoboda byl deportován do Mauthausenu, kde ho nacisté umučili v únoru 1942. Téhož osudu se dočkala Irenina matka Anežka i její bratři Jaroslav a Eduard – zahynuli v koncentračních táborech během války. Irena tak zůstala sama se sedmnáctiletou dcerou, na útěku, bez domova. Obě se skrývaly u přátel a dobrých lidí, kteří riskovali vlastní život, aby jim poskytli úkryt. Zimu 1941 přečkaly v jedné venkovské faře, poté se několik let ukrývaly na různých místech Moravy. V květnu 1945 se Irena Svobodová konečně dočkala osvobození. Po šesti letech odloučení znovu spatřila svého muže Ludvíka, který se nyní vrátil s vítěznou armádou z východní fronty. Radost z konce války však kalil nepředstavitelný smutek: téměř nikdo z jejich blízkých nepřežil. Kromě syna a sourozenců přišla Irena i o 15 dalších členů rodiny, které nacisté věznili a týrali v internačních táborech. Takovou bolest nelze utišit. V novém režimu Po válce se manželé Svobodovi upnuli k práci, aby vytěsnili tragické vzpomínky. Věřili, že budují nový a lepší svět. Ludvík se jako hrdina od Dukly rychle zapojil do poválečné armády a politiky, a Irena dál věrně stála po jeho boku – tak, jak byla zvyklá po celý život. V listopadu 1945 byl generál Svoboda jmenován ministrem národní obrany, a Irena se tak ocitla v roli manželky prominenta. Ale nové postavení ji nezměnilo. „Musíš umět obstát v každé situaci“, říkala si. Namísto společenského poletování se vrhla do charitativní činnosti – stala se aktivní členkou Československého červeného kříže, pomáhala válečným vdovám a sirotkům, navštěvovala nemocnice. Oficiální recepce a ceremoniály příliš nemilovala, přesto však je po boku svého muže – ministra, zvládala se ctí a důstojností. Naděje poválečných let však netrvaly dlouho. Únor 1948 přinesl nastolení komunistického režimu. Ludvík Svoboda vstoupil do komunistické strany (KSČ) a veřejně podpořil nový pořádek – pro bývalého velitele, který bojoval po boku Rudé armády, to bylo logické vyústění ideálů. Pro Irenu, vychovanou v masarykovské demokracii, však bylo trpké přihlížet, jak rychle nová vláda jedné strany pošlapává svobodu a demokracii. Nikdy si veřejně nepostěžovala, ale všichni jejich blízcí cítili její zklamání. Ani oddanost nastolenému režimu nezabránila tragédii. Na podzim 1952, v atmosféře politických procesů, byl zatčen i Ludvík Svoboda. Zatímco on putoval do vyšetřovací vazby, Irena neváhala a podnikla odvážný krok: vydala se přímo za tehdejším premiérem Antonínem Zápotockým, aby pro manžela nejen orodovala, ale požadovala i vysvětlení. Několik týdnů poté byl generál Svoboda skutečně propuštěn – paradoxně mu k tomu pomohli i sovětští představitelé, kteří se zastali svého válečného druha. Irena si pro něj přijela k bráně věznice osobně. Následující roky Svobodovi pak žili raději v ústraní. Stáhli se z veřejného života, odjeli na Vysočinu do rodné vsi Hroznatín, a pomáhali tam založit nové jednotné zemědělské družstvo. Z hrdiny národa se stal venkovský zemědělec. A Irena? Zase mlynářova dcera. V chladu listopadových rán společně krmili dobytek a vzpomínali na časy, kdy bývali mladí a plní snů… Teprve po smrti Stalina se politické klima v republice uvolnilo a Ludvík Svoboda byl v roce 1954 rehabilitován. Manželé se mohli vrátit do Prahy, kde Ludvík dostal podřadnou funkci ve vojenské akademii. Do vysoké politiky se už nehrnul – oba měli pocit, že nejlepší léta i nejhorší utrpení mají snad konečně za sebou. První dáma Začátkem 60. let prodali Svobodovi dům a natrvalo se usadili v malé vile se zahradou v pražském Břevnově. Irena pěstovala růže, chovala včely a těšila se z každodenních maličkostí. Žili jako obyčejní penzisté a věřili, že je čeká klidné stáří. Osud ale rozhodl jinak. V dubnu 1968 – v onom třaskavém roce plném euforie – byl třiašedesátiletý Ludvík Svoboda zvolen prezidentem republiky. Dubčekovo reformní vedení hledalo na Hrad kandidáta, jehož jméno nebylo poskvrněno stalinskými čistkami. A Ludvík se tu, jako válečný veterán i oběť padesátých let, přímo nabízel. A tak se Irena zcela nečekaně stala první dámou... Na Pražský hrad se zpočátku stěhovala s rozpaky – nepotrpěla si na okázalost. Nové prostředí si ji ale brzy získalo, a ona se v souladu se svou výchovou, povahou i životními zkušenostmi v podstatě od počátku snažila, aby prezidentské sídlo bylo pro všechny co nejútulnějším prostředím. Jako paní domu zavedla pevný řád. Trvala například i na tom, že ani prezident nemá jíst na účet státu. Odmítla bezplatné zásobování hradní kuchyně a za potraviny i drogerii platila z vlastní kapsy, jako každý jiný člověk. Zaměstnanci Hradu ji i za to milovali – chovala se k nim vždy skromně a laskavě. Jako první dáma se zároveň naplno vrátila ke své životní vášni – pomoci druhým. Záštitu poskytla řadě charitativních projektů; nejvíce ji však oslovily SOS dětské vesničky, které nabízely opuštěným a ohroženým dětem náhradní rodinu. Cítila, že právě děti poznamenané válkou či bídou potřebují největší pozornost. Díky jejímu úsilí se podařilo během krátké doby nashromáždit 30 milionů Kčs na výstavbu prvních SOS vesniček v Československu, a roku 1970 osobně pokládala základní kámen pro první z nich, v Doubí u Karlových Varů. Možná v každém tom osiřelém dítěti vzdáleně viděla svého ztraceného syna. Kdoví… Veřejnost si svou první dámu Irenu Svobodovou oblíbila. Ona nebyla jen reprezentativní postava po boku hlavy státu – byla jednou z nich. Lidé na mítincích vždy vzpomínali, jak stávala nenápadně stranou, s jemným úsměvem rozdávala květiny, hladila děti po vlasech, a vždy raději naslouchala, než sama mluvila. Když v srpnu 1968 do Československa vtrhla cizí vojska, oněměla hrůzou stejně jako celý národ. Její manžel setrval ve funkci i během temných let normalizace, ale Irena jako by se stáhla ještě více do sebe. Snášela tíhu dějinných zvratů tiše, s onou empatickou zdrženlivostí, jež byla vlastní celému jejímu životu. Poslední léto Na jaře 1975 musel Ludvík Svoboda ze zdravotních důvodů opustit prezidentský úřad. S Irenou se odstěhovali z Hradu zpět do svého břevnovského domku. Po slavnostech a fanfárách zůstalo ticho. Většinu času teď Irena trávila péčí o nemocného muže – do poslední chvíle stála po jeho boku, tak jako po uplynulých padesát let. Když generál Svoboda 20. září 1979 zemřel, držela ho za ruku a na tváři cítila jeho poslední vydechnutí. Pohřbili ho s národními poctami na Vyšehradě. Irena stála u rakve tiše, bez slz, oči zavřené. Možná si představovala, že tenhle okamžik už prožila – kdysi v roce 1942, když dostala zprávu o smrti svého syna. Tehdy se však plakat bála... O necelých deset měsíců později, 17. července 1980, vyprovodil skromný zástup smutečních hostů na kroměřížský hřbitov také Irenu Svobodovou. Její jméno se objevilo v novinách sotva na pár řádcích... Žádné dlouhé nekrology, žádný pompézní hold... Nu – myslím, že ani tento článek nepotřebuje svůj zvláštní závěr …