Mgr. Lucie Potůčková

Každý má nějaké koníčky. Někdo sbírá motýle, někdo peče dorty a mě vždycky bavilo ústavní právo. Ovšem nečekala jsem, že ho budu mít možnost zažívat takto do extrémů v praxi a sledovat v přímém přenosu bitvu mezi nejvyššími ústavními činiteli. To by mě tedy nenapadlo. Aktuálně se dějí tyto 2 věci: Za prvé. Sněmovna dnes schválila o novelu zákona o zahraniční službě s tím, že osekala pravomoci prezidenta. Dle návrhu již prezident nebude moci jmenovat vedoucí stálých misí při mezinárodních organizacích (např. OBSE, OSN atd.). Co bude dál? Návrh zamítne senát. Ale koalice to silou 108 hlasů přehlasuje. Pak bude následovat prezidentské veto a věc se jako pingpongový míček znovu vrátí do sněmovny. Koalice to znovu přehlasuje. No a pak předpokládám, že někdo podá ústavní stížnost a Ústavní soud bude rozhodovat, zda „vedoucí zastupitelských misí“ v čl. 63 Ústavy zahrnuje nejen velvyslance u států, ale i vedoucí stálých misí při mezinárodních organizacích. Ta analogie je totiž zjevná. Ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích se běžně pracuje s pojmem diplomatická mise, zatímco česká Ústava volí pro vymezení prezidentských pravomocí ústavně širší pojem „zastupitelská mise“. Dle mého názoru to pro ÚS nebude zas tak těžké rozhodování a novelu takzvaně „shodí“. A za druhé. Současný postup vlády – tedy dětinský bojkot cesty prezidenta na summit NATO zjevně porušuje předběžné opatření vydané Ústavním soudem. A co se v takovém případě může stát a jaké má Ústavní soud možnosti konat v případě, že rozhodnutí není respektováno? Zde platí, že ÚS nemůže jednat ex officio, tedy ze své vlastní iniciativy. Kde není návrhu, tam není ani řízení. Nemá možnost pokuty či jiných možností vynucení. Navrhovatel musí podat novou žádost, chce-li dosáhnout rozhřešení. Ústavní soud je ovšem jaksi ze své podstaty založen na předpokladu, že ústavní orgány budou respektovat Ústavu. Pokud se tak neděje, vzniká Ústavní krize - a to není vůbec nic pěkného a ve funkčním právním státě se tento sport obvykle nepěstuje. Jsme však ještě právním státem? Ukazuje se tedy, že léta fungující systém pojistek, brzd a protivah naší demokracie začíná povážlivě zadrhávat a škytat. Senát bude v této neveselohře hrát čím dál silnější roli. A co dělají strany nynější opozice? Staví proti sobě v mnoha obvodech velmi silné a kvalitní kandidáty, místo toho, aby si naplno uvědomovaly vážnost situace a spojily se. Bojím se, bojím, že se pak síly voličů roztříští o ega a vítězem nebude nikdo jiný než únosce naše státu, premiér, který za dízlovou mlhou tak hustou, že by se dala krájet, směřuje náš stát k autokracii. Máme se na co těšit.