Mgr. Lucie Potůčková

Miminka k urnám aneb volební právo Demeny! V poslední době se na sociálních sítích zleva zprava objevuje téma volebního práva pro děti, vykonávaného prostřednictvím rodičů. Zní to jako novátorská myšlenka hodná odsouzení, nebo naopak oslavování? Každopádně je to idea k zamyšlení — a rozhodně není nikterak nová. Cyklicky vystrkuje růžky už skoro jedno století. S myšlenkou rodinného volebního práva přichází v roce 1923 André Enfière. Ale tou důležitou postavou, podle které se jmenuje celý tento pro některé ztřeštěný nápad, je maďarský demograf Paul Demeny. Celá idea se dá postavit konzervativně, ale i progresivně. Jde o jasně prorodinnou politiku, která v podstatě dává víc práv rodičům s dětmi. Zároveň se na to však můžeme podívat i tak, že jde o reakci na stárnutí populace a „politickou přesilovku“ starších voličů — tedy o vyvažování mezigenerační nerovnováhy. A že těch palčivých témat je spousta: důchodová reforma, klima, bydlení, demografická krize. O takové reformě volebního zákona se naposledy reálně debatovalo poměrně nedávno, a to v roce 2008. V německém Bundestagu se tehdy zcela vážně hovořilo o ústavní i praktické rovině tohoto návrhu. Celé se to nakonec zvrhlo do karikatury „miminek u urny“. Padaly argumenty a otázky typu: „Takže děti teda můžou rovnou za volant?“ nebo „Děti jsou daleko víc manipulovatelné!“ (jakoby někteří senioři nebyli). Podobné diskuse se pak vedly v mnoha světových parlamentech, většinou ovšem jen jako čistě akademické. Rozdělím si to do dvou rovin a jako správný ďáblův advokát uvedu argumenty pro i proti. Děti nesou důsledky aktuálních rozhodnutí politiků déle než dnešní voliči. Demografické stárnutí, které je v současné době dost velký problém všude na světě, vytváří velmi silný tlak spíše na krátkodobá, populismem zavánějící řešení. Jinými slovy, dochází ke generačnímu souboji, kdy se mladí bojí, aby nezavládla gerontokracie. Naopak zcela zásadním problémem je rozpor se zásadou „jeden člověk, jeden hlas“, kdy by rodiče disponovali za děti větším počtem hlasů. Dítě asi jen těžko zkontroluje, jak za něj rodič hlasoval. A pak tu máme takové právní lapálie, jako je střídavá péče, spory, opatrovnictví, institucionální péče atd. Celý tento třaskavý nápad se může také snadno interpretovat jako privilegium pro rodiče, nebo naopak jako trest pro bezdětné. Každopádně v Česku by tento „proxy model“ volebního práva pro děti vykonávaného v zastoupení rodiči tvrdě narazil hned na několik ústavně zakotvených principů — rovnost volebního práva, přímost a tajnost volby. Při všech těchto úvahách si ale jednoznačně uvědomuji, že problematiku mezigeneračního konfliktu a mezigenerační solidarity prostě nejde jen tak smést ze stolu se slovy, že tento volební výstřelek je „úplná blbost“. Když pominu poměrně aktuální debatu o snížení hranice pro aktivní volební právo na 16 let (jako např. v Rakousku), která se objevovala i ve volebních programech (např. STAN), existují i jiné možnosti, jak napětí mezi generacemi zmírnit, aniž bychom museli sahat do ústavní nebo volební legislativy. V mnoha zemích existují nejrůznější orgány, které jsou obvykle otitulované slovem „budoucnost“, jako například ombudsman pro budoucí generace ve Walesu nebo, světe div se, v Maďarsku, nebo parlamentní výbory ve Finsku či v Litvě, případně Komise pro budoucí generace působící v izraelském Knessetu. Tyto orgány jsou relevantním článkem legislativního procesu. A právě tady vidím cestu, kde se inspirovat, mají-li být mladí a jejich obavy, starosti, ale také třeba vizionářské myšlenky v politice více slyšet. Nemusí skákat do poslanecké lavice rovnou ze školních škamen, což mimochodem nepovažuji (a asi to za tento názor schytám) za úplně zdravé pro duševní zdraví. Nemusí hned někam kandidovat, pokud prostě nechtějí — ale jejich hlas by mohl zaznít třeba právě prostřednictvím těchto orgánů v parlamentu. Inu uvidíme, kam se tato diskuze bude dále vyvíjet a zda opět vzbudí na sociálních sítích emocemi živené vášně z řad voličů liberálního i konzervativního spektra.