← Ing. Radim Fiala

20. března si připomínáme 80 let od úmrtí významného českého vlasteneckého politika Ladislava Rašína (22. června 1900 – 20. března 1945), který byl synem prvního ministra financí Československa Aloise Rašína. Ladislav Rašín byl předákem mládežnické organizace Československé národní demokracie a vydával společně s Vlastimilem Klímou vlastenecký časopis Národní myšlenka. V roce 1938 organizoval takzvaný Výbor na obranu republiky, v němž byli vlastenečtí politici, kteří se nechtěli smířit s mnichovským diktátem a Rašín jménem výboru přemlouval prezidenta Beneše, aby nepřijal Mnichovskou dohodu. „Promiňte pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe,“ řekl tehdy Benešovi. Ve Výboru na obranu republiky byl například i vlastenecký lidovecký politik Bohumil Stašek, ale i předák komunistů Klement Gottwald. „Já, Rašín, vám říkám, že není rozdílu mezi mnou a komunisty v tu chvíli, kdy jde o to republiku hájit a uhájit,“ řekl k tomu tehdy antikomunista Rašín. „V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti,“ prohlásil v parlamentu v prosinci 1938. V době druhé republiky patřil mezi odpůrce změn politického systému a hlasoval proti takzvanému zmocňovacímu zákonu, který předával zákonodárnou moc z rukou parlamentu do rukou vlády. Po německé okupaci a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do odbojové činnosti v rámci Politického ústředí. 13. prosince 1939 byl zatčen gestapem a uvězněn ve věznici na Pankráci. V létě 1940 byl převezen do Berlína a v prosinci 1941 postaven před soud. Před soudem pronesl odvážnou obhajobu, při které se prohlásil za věrna svému národu a obvinil Německo z porušování protektorátní autonomie. Soud jej odsoudil k trestu smrti, rozsudek byl po roce změněn na 15 let těžkého žaláře. Prošel řadou věznic a během pobytu v nich těžce onemocněl. Zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem. Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici