← Mgr. et Mgr. et Mgr. Tomáš Zdechovský

Tohle je přesně ten moment, kdy je potřeba odhodit marketingové fráze o „vyvažování bezpečnosti a soukromí“ a říct nahlas úplně jednoduchou věc: Bez soudního příkazu nemá stát, policie ani zaměstnanec soukromé firmy co lézt lidem do soukromé komunikace. Tečka. A kdo tvrdí opak, buď vůbec netuší, jak to v praxi funguje, nebo to moc dobře ví a jen se tváří, že navrhovaná „výjimka“ je něco malého, rozumného a bezpečného. Není. Je to otevření dveří ke zneužívání. A ne teoreticky. Reálně. Já se nestačím divit, jak lehce někteří lidé mluví o přístupu k cizím zprávám, jako by šlo o nějaký technický detail. Nejde. Je to zásah do nejintimnější sféry člověka. Do komunikace s partnerem, s dětmi, s rodiči, s lékařem, s právníkem, s knězem, s novinářem. Do všeho, co v právním státě musí být chráněno právě proto, aby občan nebyl vydán napospas zvědavosti úředníka, policisty nebo zaměstnance korporace. A prosím, přestaňme už se tvářit, že „interní pravidla“, „procesy“, „auditní stopa“ nebo „omezený režim“ představují skutečnou ochranu. Nepředstavují. Kdo někdy přišel do styku s realitou vymáhání práva nebo fungováním velkých systémů, ten ví, že mezi tím, co stojí na papíře, a tím, co se děje v provozu, bývá často propast. Kontrola bývá formální, zpětná, nebo vůbec žádná. A pokud systém umožňuje přístup bez předchozího souhlasu nezávislého soudu, dřív nebo později se z něj stane nástroj, který někdo použije mimo původně deklarovaný účel. Přesně tak totiž funguje eroze svobody. Nikdy nezačne větou: „Rušíme soukromí všem.“ Začne větou: „Jen v těch nejzávažnějších případech.“ Pak přijde: „Jen pro ochranu dětí.“ Potom: „Jen výjimečně.“ Pak: „Jen u vybraných subjektů.“ A nakonec zjistíme, že existuje infrastruktura, do které se dá sahat bez soudce, bez skutečné kontroly a bez toho, aby se o tom dotčený člověk vůbec kdy dozvěděl. A úplně největší lež celého tohohle konceptu je, že prý bez takových pravomocí nelze chránit děti nebo stíhat těžkou kriminalitu. To je falešné dilema. V právním státě přece existuje zcela jasný mechanismus: podezření – návrh – soudní příkaz – zákonný zásah. Jestli je případ opravdu závažný, ať to policie předloží soudu. Od toho soudy máme. Od toho máme nezávislou moc soudní. Od toho existuje princip proporcionality. Kdo chce obcházet soud, ve skutečnosti nevolá po bezpečnosti. Volá po pohodlí státu na úkor práv občana. A to je ten podstatný rozdíl: právní stát není nastaven tak, aby to měl jednoduché stát. Je nastaven tak, aby byl chráněn občan. Já opravdu odmítám poslouchat, že člověk, který požaduje soudní příkaz, je naivní nebo brání vyšetřování. Naopak. Požadavek soudního příkazu je minimum civilizační úrovně. Je to úplný základ. Je to pojistka proti svévoli. Je to hranice mezi demokracií a systémem, ve kterém si mocenské složky samy určují, kdy a kam smějí nahlížet. A kdo někdy viděl reálný provoz těchto věcí, dobře ví, že zneužití se neděje jen ve velkých politických kauzách. Děje se i malicherně, osobně, lidsky uboze. Ze zvědavosti. Z pomsty. Kvůli bývalému partnerovi. Kvůli známému. Kvůli kamarádce manželky. Kvůli tomu, že „mě jen zajímalo, co tam je“. Přesně proto nestačí dobrá vůle. Přesně proto nestačí interní směrnice. Přesně proto nestačí slib, že to přece bude používáno odpovědně. Nebude. Nikdy nebylo. Nikdy nebude. Právo na soukromí není nějaký luxus pro slušné časy. Je to jedna ze základních brzd proti zneužití moci. A jakmile jednou připustíme, že se do soukromých zpráv může sahat bez soudce, tak už jsme tu hranici probořili. Pak se jen budeme dohadovat, kdo všechno to smí dělat, v jakých případech a jak moc tajně. Proto znovu a naprosto jasně: Do soukromé komunikace občanů se bez soudního příkazu nesmí sahat. Ne „pokud je to dobře míněno“. Ne „pokud jde o výjimku“. Ne „pokud to myslíme s bezpečností upřímně“. Prostě nesmí.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici