Ing. Radim Fiala

Neprávem opomíjený český světec svatý Prokop, jehož svátek dnes slavíme, bývá označován za symbol českého nacionalismu (církevní historik Jaroslav Kadlec o něm píše jako symbolu „gotického nacionalismu“). 🇨🇿🇨🇿🇨🇿 Velice ho ctil Karel IV. i husité a ve středověku byl jeho svátek svátkem zasvěceným, to znamená, že byl na stejné úrovni jako v dnešní době svátek svatého Václava, velikonoční či vánoční svátky. ➡Svatý Prokop byl dle legendy přítelem velkých českých panovníků Oldřicha a Břetislava a stál u základů české státnosti a vzdělanosti🇨🇿📖, která úzce souvisela s křesťanstvím.⛪ V Sázavském klášteře, který založil, sloužil liturgii ve staroslověnském jazyce, čímž navázal na dílo Cyrila a Metoděje. Jak napsal Mons. Petr Piťha, „Prokop je spolu s knížetem Václavem a biskupem Vojtěchem ochráncem zemského vojska… Brzo se však ustavuje jako ochránce české řeči a tím práv domácích proti pronikání cizinců“. ➡„Oráč a země jsou v jakémsi milostném zápasu. Tento tvar nese i vztah Prokopa a Čech. Prokop-oráč se pevně drží své hroudy. Zde bych viděl hlubší kořeny nacionálního momentu v v úctě prokopské, než jaké nacházíme v tradici vyprávění o vyhnání německých mnichů,“ píše dále prof. Piťha, která dále uvádí, že Prokop je „vrcholným ochráncem české samostatnosti“. ➡„Samostatnost názoru a myšlení, je-li totiž uhájena, nutně se nakonec musí projevit i v samostatnosti státní. Je typické, že úpadek prokopské úcty vždy přichází v dobách, kdy národní i veškeré české sebevědomí poklesá, kdy s ochotou žijeme z myšlenek vnesených silou vnější moci a chceme se ´opřít´. Je lehce pochopitelné, že národ tak často hluboce malověrný a depresivní, národ žijící průměrností a tak často se opírající o velké cizí vzory a vyzdvihující svou malost, nemůže a nemůže najít cestu k tomuto svému velikánu… Prokop chrání tuto zemi svým pevným postojem a pevným uchopením skutečnosti, kterou pozorujeme na oráči pracujícím v tvrdé zemi,“ napsal hezky Petr Piťha. ➡Prokop bývá zobrazován, jak zapřáhnul ďábla do pluhu a zoral s ním takzvanou Čertovu brázdu, která vede od města Sázava až do údajného Prokopova rodiště v obci Chotouň. V legendě vyhnal z kláštera cizího německého opata. A když prý papež váhal s Prokopovým svatořečením, Prokop se mu zjevil se ve snu a pohrozil mu, že ho praští berlou, když ho nebude kanonizovat. 🙂 Píseň k svatému Prokopovi: (slova Jan Zahradníček, 1949; nápěv Adam Michna z Otradovic: Nebeští kavalérové, 1653) Postrachu zpupných v dobách všech, s jakou to slávou, zdviháš se mocný v srdci Čech, tam nad Sázavou. Svých krajanů vždy věrná stráž, veliká pomoc, mluvčí náš v tom sporu odvěkém o víru, řeč i zem. Poustevník v lesních tišinách, jenž hořel Kristem, naháněls peklu hrozný strach v dychtění čistém. Křesťanství pevně zasadit do srdce země jako štít, proti všem nástrahám, jak světlo proti tmám. By přešlo zlo a vládl Bůh, svázal jsi ďábla a zapřáhl jej v těžký pluh, moc jeho slábla. A rostlo světlo, celá zem vzkvétala Božím odkazem, zorána pluhem Tvým, s tím divným spřežením. A když jsou nitra neplodná, o hospodáři, zkypří se pole úrodná, setbě se daří. Proto jsi oráč srdcí byl a slovo spásy do nich sil, že dodnes tady zrá pro Krista setba Tvá. Udeř svou berlou vetřelce, jenž odkudkoli, na statky víry sáhnout chce. Zahoj co bolí. Záštito čistých, dej, by zlo, zkroceno Tebou sloužilo, v náš prospěch bezděký, tady i na věky. Drž silně mocný opate, navzdory smrti, dědictví kdysi přijaté, jenž nerozdrtí zlý čas a vládců nepřízeň. Nepřestane se vlnit žeň a stoupat v modrojas vděčnosti naší hlas. Pros za nás svatý Prokope, vypros nám sílu, ať Zlého, který jen kope, zapřáhnem k dílu. S ďáblem jsi boje podstoupil a v Boží moci zvítězil, vypros nám pomoc, lásku, klid, ať Boha chválí český lid.