Ing. Radim Fiala

Stávky za klima se tváří jako vzpoura. Část studentů opouští lavice, zvedá transparenty a vyslovuje obžalobu světa dospělých. Na první pohled jde o gesto odvahy: odmítnutí budoucnosti, která se jeví jako ohrožená. Při bližším pohledu se však tato vzpoura ukazuje jako zvláštně pohodlná. Je to revolta, která neriskuje. Není namířena proti skutečné moci, ale pohybuje se bezpečně v jejích mantinelech. Je povzbuzována institucemi, kryta médii, schvalována autoritami, které by skutečná vzpoura musela zpochybnit. Tato forma protestu se rodí ze správného pocitu, z úzkosti nad světem, který ztrácí míru. Ale končí v gestu, které se spokojí samo se sebou. Nevyžaduje osobní oběť, neklade nárok na vnitřní proměnu, neptá se po pravých příčinách ani mezích vlastního pohodlí. Je to rituál, který pacifikuje, místo aby probouzel. Zelený aktivismus funguje jako ideologické krytí pro centralizaci moci, přesun bohatství od lidí k elitám a zbavení odpovědnosti těch, kteří systém skutečně řídí. Ti samí aktéři, kteří rozbíjejí evropské národy na padrť, moralizují nad "neudržitelným" a "toxickým" chováním obyčejných lidí. Vina se přesouvá dolů, zisky zůstávají nahoře. Hrabivost se zde neprojevuje primitivně. Má podobu grantů, regulací, certifikátů a aktivistických postojů. Studenti aktivistického naladění tu sehrávají roli nástrojů. Zelená agenda se stává novým trhem, novým nástrojem kontroly, novým jazykem legitimity. Skutečná diagnóza situace tedy neleží v údajné zaostalosti lidu, který volí ANO, SPD nebo Motoristy - ale v odcizení elit, které mu tuto volbu nechtějí dopřát. V jejich přesvědčení, že mohou lidi přehlížet a přetvářet bez ohledů a bez toho, aby za to nesly následky.