← Mgr. Petra Prokšanová

Včera jsem s vámi sdílela radost z toho, že se v Brně daří komunistům spolu s organizací Akátky pomáhat nízkopříjmovým rodinám a vracet lidi z ulice do běžného života. Vlna hejtů pod tím příspěvkem mě donutila k přemýšlení o tom, proč je současná společnost tak lhostejná, krutá, necitlivá a kdy se stalo, že pro některé přestal mít lidský život cenu. 😔 Lhostejnost má tichý krok. Neřve, nevyhrožuje, jen míjí. Míjí lidi spící na kartonech, míjí ruce zčernalé zimou, míjí pohledy, které se ještě snaží zachytit zbytek lidské důstojnosti. Společnost si zvykla dívat se jinam a chlácholit se pohodlnou lží: můžou si za to sami. Jako by život na ulici byl svobodnou volbou, romantickým vzdorem proti „normálnímu“ světu. Ve skutečnosti je to často poslední zastávka po sérii selhání systému – drahého bydlení, prekarizované práce, rozpadu rodin, dluhových pastí a nedostupné péče. Říkat, že si bezdomovci svůj osud vybrali, je alibismus těch, kteří se bojí připustit, jak křehké je jejich vlastní postavení. 😥 Ještě děsivější než lhostejnost je ale skrytá krutost. Ta chvíle, kdy se mluví o lidech bez domova jako o „problému“, který je třeba „uklidit“, ne pochopit. Jako by jejich smrt byla přijatelným vedlejším efektem pořádku, čistoty a klidu většiny. Mrazy, nemoci, vyčerpání – to všechno se bere jako přirozený filtr, který má „vyřešit“ to, co společnost řešit nechce. To už není jen nezájem, ale selhání, které odhaluje, jak snadno dokážeme některé lidské životy prohlásit za méně hodnotné. 🩷 Právě proto je mezilidská solidarita tak zásadní. Ne jako prázdné slovo, ale jako každodenní praxe odporu proti cynismu. Ano, je to Sysifovská práce. Každý den znovu a znovu narážet na stejné překážky, stejné příběhy, stejnou bolest. Ale vzdát to znamená přijmout svět, kde důstojnost není právem, ale privilegiem. A to jako komunisté odmítáme. Boj za důstojný život pro všechny není otázkou rychlých vítězství, ale vytrvalosti a vědomí, že žádný člověk není předem odepsaný. I když nám při tom současný režim hází klacky pod nohy. ‼️Nesmíme také zapomenout, že v tomto boji stojí dnes a denně v první linii sociální pracovnice a pracovníci. Často neviditelní, podfinancovaní, vyčerpaní – a přesto obětaví. Pomáhají nad rámec svých povinností, naslouchají tam, kde už ostatní dávno otupěli, a drží lidskost pohromadě holýma rukama. Nejsou to hrdinové z plakátů, ale lidé, kteří každý den dokazují, že solidarita není abstraktní ideál, nýbrž konkrétní čin. Za to jim patří můj obrovský dík. A vím, že to je málo, že by potřebovali vyšší mzdy, společenské uznání, víc času na oddych, zastupitelnost, lepší zákony,... :( 🩷 Pokud má mít naše společnost budoucnost, musí se ale učit právě od nich: že žádný boj za člověka není zbytečný, i když se ten pomyslný kámen pokaždé znovu skutálí dolů.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici