← Josef Bazala

Někdy stačí pár dní na cestách, abyste viděli století. Vrátil jsem se z cesty po Dolním Slezsku🇵🇱, z míst, která byla kdysi německá, dnes jsou polská a zítra… kdo ví? Ve Wrocławi, městě se středoevropskou duší, jsem procházel mezi domy, které pamatují více než jeden jazyk a více než jednu vlajku. Stará německá jména v kameni pod novými polskými nápisy. Krása a křehkost zároveň. Krajina, kde člověk ví, že dějiny nejsou vzdálené. Jen tiše čekají. V jedné podhorské vesnici jsem navštívil vilu z konce 19. století. Vystavěnou německými obyvateli v časech, kdy patřila k prosperující říši. Po válce, jak to známe i z našich Sudet, přišlo vyhnání, přidělení, nové osudy. V tomto domě se usadila žena z východu, patrně z území dnešní Ukrajiny. Jedna z tisíců přesídlených duší. Dnes je dům v polských rukou, přestavěný, útulný. Ale jeho zdi, stejně jako ve Wrocławi, pamatují víc než současnost. Mluvil jsem s lidmi. O tom, co bylo, co je, co se nesmí říkat nahlas. Dějiny nejsou černobílé. Ani Němci nebyli jen viníci, ani přesídlenci jen oběti. Byla v tom bolest, nespravedlnost, bezmoc i naděje. A především: mlčení, které jsme zdědili. A přitom dnes, když na Ukrajině opět lidé opouštějí domovy, ztrácí pole, školy, hroby předků, cítím, že tohle všechno už Evropa viděla. Jen jsme zapomněli. Nebo nechtěli vidět znovu. Jako politik se ptám: co s tím? Mám pocit, že Evropa potřebuje nejen zbraně a peníze, ale i porozumění, paměť a pokoru. Ne abychom moralizovali. Ale abychom rozuměli. Že státy se mění, ale lidé nesou důsledky. Potřebujeme učit o vyhnání, o přesídlených, o proměně vlastnictví i identity. Ne proto, abychom se k čemukoli vraceli. Ale abychom neopakovali tytéž chyby s jiným akcentem a vlajkou. Možná i dům, který jsem navštívil, měl být dávno zapomenut. Ale právě to jsou místa, kde minulost promlouvá beze slov. A já věřím, že politiku je třeba dělat s vědomím historie. Jinak je to jen správa okamžiku.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici