← Bc. Jana Leitnerová

Ano, zkusila jsem. Vlastně přes vnoučata, takže to šlo docela dobře. To pro mě jediné bolavé z dětství, že prostě žádný “na zadek”. Naši nás nemlátili, ale jsem generace, kdy “jedna na zadek je lepší než vysvětlování”, takže mi občas přistála a pamatuju si, jak hrozně jsem se pak cítila. To pro děti nechci. A aby před nimi nehodnotili jejich tělo. Dodneška si pamatuju hlášky o tom, že “bych se sebou měla něco dělat, ať se na sebe podívám”. Už to mám v sobě srovnané. Naši jsou ale skvělí prarodiče, holky se k nim vždycky těší, jak se nevidí obden, volají jim aspoň. Můj táta byl takový ten aktivní otec, co s dětmi chtěl trávit čas produktivně, takže procházky, sport, menší výlety, učí holky na kole, plavat… a holky jsou s ním odvážnější. Máma s nimi zase pořád něco tvoří, ji to baví (já to nesnáším!), takže krása… A vlastně i díky tomu, jak je vidím jako prarodiče, si uvědomuju, že jsem měla pěkné a bezpečné dětství. To se pak s těmi drobnostmi člověk líp “srovnává”.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici