← Mgr. Petra Prokšanová

Pro nikoho, kdo se zajímá o aktuální dění by nemělo být překvapením, že svět se mění na multipolární a že tyto procesy s sebou přináší nejen výzvy, ale především rizika. Ta akcelerují třením konfliktních ploch mezinárodní politiky a často gradují do ozbrojených střetů. Konfliktem, který se zdá být nejbližší nám ve středu Evropy, je již přes deset let trvající situace na Ukrajině. Vleklá občanská válka, která si na účet zapsala tisíce civilních obětí z řad obyvatel východní Ukrajiny, se dostala do další horké fáze v únoru 2022 a Evropa tak byla doslova za flígr dotažena na svou východní hranici a donucena začít naslouchat křiku, který dlouhá krvavá léta ignorovala. Události, které předcházely, jsme průběžně analyzovali a mnohokrát upozorňovali na hrozící důsledky. Přesto byla pro vládnoucí garnitury evropských zemí Ukrajina jen zdrojem laciné pracovní síly, nárazníkovou zónou ve vztahu s Ruskou federací a vysněným zlatým dolem nerostných surovin. Vždy bylo na místě se ptát, v čím zájmu to všechno probíhalo a probíhá právě podle tohoto scénáře. A není naivnější iluzí myslet si, že v zájmu běžných ukrajinských pracujících. Ti jsou jen jednou z figurek na šachovnici mocných a ne náhodou pouhým pěšcem určeným k obětování za frenetického potlesku mocí opilých válečných štváčů vykřikujících ze svých teplých křesel, že půjde o nezměrnou oběť ukrajinského lidu, ale že oni jsou ochotní tuto oběť podstoupit doslova do posledního ukrajinského dítěte hozeného do brutálního masomlýnku nelidského válečného běsnění. O člověka jim z podstaty režimu, který představují, nikdy nešlo a ani jít nemůže. Rozhodují peníze a moc. Ale zatímco peníze jsou jen trochu lépe potištěný toaletní papír a hranice nic lepšího než čmáranice na mapě, lidský život je nenahraditelný. A každý, kdo skutečný lidský život těmto sociálním konstruktům podřizuje, by se měl zamyslet, co udělal ve svém žití špatně, že svůj vlastní život považuje za bezcenný a podle toho soudí životy ostatních. Mně se žít chce! Odmítám nekonečnou militarizaci, odmítám, aby se jeden z vrcholných představitelů naší země před objektivy novinářů laskal s nábojnicemi, abychom se na výzvu poslankyně skládali na vrtulník ukrajinským dětem k Vánocům. Jak zvrhlá musí žena a matka být, aby se k něčemu takovému propůjčila? To už zapomněla na ten nejnevinnější pohled svých čerstvých miminek přitulených k voňavému máminu prsu? Asi ano. Nikdy na něj ale nezapomenou ukrajinské matky, kterým zůstala prázdná náruč, když jim z ní jejich dítě vytrhl granát, který jsme na bojiště poslali MY. Krev těchto dětí se už tři roky vsakuje do trikolóry, kterou se nestydí čeští vládní představitelé při jakékoliv příležitosti připínat hrdě na svá svědomí. Nově zvolený prezident USA do situace vnesl nový impulz, který pořádně zčeřil český rybníček a z něj vylezly ty největší příšery válející se doposud na dně. A začaly hlasitěji než kdy dřív křičet, že je potřeba vše podřídit úsilí o vyzbrojení, do hry se vrací diskuze o povinné vojenské službě, přestože bránit zem se zbraní v ruce by bylo ochotno jen málo jejích občanů. Není divu, vztah k naší zemi pohrdlivě nazývaný vlastenectví, rozpustili liberálové v gumové definici evropanství. Klesá i všeobecná vůle Ukrajinu jakkoliv dál podporovat. A opět není divu. Lidé mají svých problémů s přežitím dost. A ti, kdo by měli jít morálním příkladem, kdo by měli usilovat o zlepšení jejich životů, se jim smějí do tváří a své pohrdání korunují zvýšením vlastních platů. Naše země je skvělá. Bohužel ale vedená zrádci vlastních občanů.Kopírovat text

Screenshot není k dispozici