Jaroslav Komínek

Dnes jsem si v deníku AHA díky Helena Lacinová Natova přečetl článek o tom, že Národní technické muzeum v Praze vzdává hold panu Emilu Příhodovi – člověku, který desítky let zachraňoval historii automobilky Praga a vybudoval jednu z nejvýznamnějších sbírek svého druhu na světě. Jeho celoživotní práce si bezpochyby zaslouží respekt. Národní technické muzeum navíc získalo významnou část této unikátní sbírky a zpřístupnilo ji veřejnosti ve výstavě Život věnovaný pragovkám. Pocta Emilu Příhodovi. Při čtení článku jsem ale cítil i velkou lítost. Když jsem působil jako náměstek hejtmana Ústeckého kraje, vedli jsme intenzivní jednání o tom, že by se tato jedinečná sbírka mohla přestěhovat právě do našeho kraje. Nakonec se ji skutečně podařilo přestěhovat do Chomutova, kde pro ni vznikl nový domov. V době, kdy se pan Příhoda dostal do složité životní situace a musel řešit budoucnost své celoživotní sbírky, jsme udělali maximum pro to, aby zůstala pohromadě a našla důstojné zázemí právě v Ústeckém kraji. Nešlo jen o několik historických automobilů. Šlo o mimořádnou sbírku, která by se stala obrovským turistickým magnetem pro celý Ústecký kraj. Přilákala by návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí, podpořila cestovní ruch, místní podnikatele i dobré jméno našeho regionu. Mrzí mě, že po krajských volbách už chyběla vůle nového vedení kraje projekt dotáhnout do úspěšného konce. Bylo odvedeno obrovské množství práce, mnoho věcí bylo připraveno a stačilo udělat poslední kroky. Politické změny ale rozhodly jinak. Upřímně gratuluji Národnímu technickému muzeu, že se jim podařilo zachránit významnou část této sbírky a zajistit její budoucnost. Je to dobře pro českou technickou historii. Zároveň si ale nemohu pomoct – stále mě mrzí, že stejná příležitost nebyla dopřána Ústeckému kraji. Mohli jsme zde mít jedinečné muzeum evropského významu, které by přitahovalo návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí. Někdy totiž o budoucnosti velkých projektů nerozhodují schopnosti ani připravenost, ale politika. A právě to je na tom nejsmutnější. Protože takové příležitosti se často objeví jen jednou za život.