Ing. Andrej Babiš

Přečtěte si můj projev z Gdaňska v Polsku, kde jsem vstoupil na konferenci o obnově Ukrajiny 👇 Dámy a pánové, dnes, 26. června 2026, uplynulo od zahájení ruské invaze na Ukrajinu již 1 583 dní. 1 583 dní zabíjení. 1 583 dní ničení. 1 583 dní strachu, ztrát a nejistoty. Více než čtyři strašné roky, během nichž se rodiče báli o své děti, manželky o své muže a děti o své rodiče. A přesto se navzdory všemu tomuto utrpení konec stále zdá být v nedohlednu. Jako by chyběla skutečná vůle, skutečné úsilí zastavit zabíjení, ničení a lidskou bídu. Zdá se mi, že po více než čtyřech letech si mnozí lidé napříč Evropou na tuto válku jednoduše zvykli. Pro miliony lidí, kteří ji sledují zpovzdálí, se válka stala téměř virtuální záležitostí. Objevuje se na televizních obrazovkách, na sociálních sítích, v každodenních titulcích novin i v politických debatách. Mluví se o ní prostřednictvím statistik, map, vojenských analýz a komentářů na internetu. Mnozí dnešní političtí lídři znají válku pouze z učebnic dějepisu, dokumentárních filmů a strategických studií. A když se válka stane abstrakcí, začíná být snadné o ní mluvit. Je snazší diskutovat vojenské scénáře než lidské utrpení. Je snazší debatovat o zbraňových systémech než o rozvrácených rodinách. A je snazší mluvit o vítězství než o tisících pohřbů, které se konají každý měsíc. Jenže válka není virtuální. Válka je děsivě skutečná. A odehrává se právě teď, zatímco spolu mluvíme. Válka znamená vylidněné vesnice a zničená města. Válka znamená hřbitovy, které se každý měsíc rozrůstají. Válka znamená děti vyrůstající bez otců. Válka znamená mladé muže, kteří se už nikdy nevrátí domů. Znamená další vdovy, další sirotky, další invalidní veterány a další nenávist, která bude děděna dalšími generacemi. Ukrajina už zaplatila strašlivou cenu. Celé komunity byly vysídleny. Miliony lidí musely opustit své domovy. Porodnost se propadla. Rodiny byly rozděleny státními hranicemi. Jsme svědky nejen ničení infrastruktury, ale i oslabování samotných lidských základů, na nichž stojí každý národ. Přesto je evropská veřejná debata až příliš často ovládána jediným poselstvím: více zbraní, více eskalace, více konfrontace. Více války. Někdy si kladu otázku, zda Evropa nezačíná zapomínat na lekce, které ji formovaly. Největším úspěchem poválečné Evropy nebyla vojenská síla. Byla jím proměna kontinentu poznamenaného staletími konfliktů v nejúspěšnější mírový projekt moderních dějin. Evropa byla vybudována na jednoduché, ale hluboké myšlence: že spolupráce je silnější než konfrontace, že dialog přináší více než nenávist a že trvalá prosperita není možná bez trvalého míru. Na toto dědictví bychom neměli zapomínat. Neměli bychom se ho vzdávat. Naopak na něm musíme stavět. Dnes více než kdy jindy. Samozřejmě, každý suverénní stát má právo se bránit. Evropa musí chránit svou bezpečnost a reagovat na hrozby s odhodláním a odpovědností. Skutečnou výzvou, které dnes čelíme, však je, jak tuto strašlivou válku ukončit. Jak vytvořit podmínky, za nichž se diplomacie může znovu stát možnou. Jak otevřít cestu ke spravedlivému, stabilnímu a trvalému míru. Tématem této konference je obnova Ukrajiny. Je to důležitý a ušlechtilý cíl. Ukrajina bude potřebovat nové silnice, mosty, školy a nemocnice. Celá města a komunity bude třeba znovu vybudovat. Domovy bude nutné obnovit, podniky oživit a veřejné služby posílit. To vše si vyžádá obrovské zdroje, odhodlání a mezinárodní spolupráci. Než však budeme mluvit o rekonstrukci, musíme mluvit o její základní podmínce. Než budeme diskutovat o investicích, rozvojových plánech a fondech obnovy, musíme si položit jednoduchou otázku: jak se může země skutečně zotavit, pokud válka pokračuje? Realita je taková, že obnova nemůže začít betonem, ocelí ani finančními balíčky. Žádný most nelze bezpečně postavit, pokud dál dopadají rakety a útočí drony. Žádný investor nebude dlouhodobě investovat tam, kde přetrvává nejistota a násilí. Žádná rodina nemůže skutečně obnovit svůj život, pokud žije ve strachu o bezpečí svých dětí. Rekonstrukce není jen o opravě budov. Je o obnově normálního života, důvěry a naděje. Je o tom dát lidem důvod vrátit se domů, zakládat rodiny, podnikat a znovu věřit v budoucnost. A to se může stát pouze tehdy, až se vrátí mír. Mír není pasivita. Mír není rezignace. Mír není vzdání se principů ani spravedlnosti. Mír je odhodlání zastavit zabíjení, zmírnit lidské utrpení a vytvořit podmínky pro stabilní budoucnost. Evropa kdysi našla moudrost a odvahu povstat z trosek války a vybudovat kontinent založený na spolupráci a usmíření. Stejnou moudrost dnes potřebujeme znovu. Protože pouze mír může zajistit budoucnost Ukrajiny.