PhDr. Eduard Stehlík

Před několika dny mě navštívil kamarád a při vyprávění o tom, co všechno s dětmi během dovolené zažil, se mi pochlubil i tím, kolik viděli malých pevnůstek našeho prvorepublikového opevnění. K jejich označení přitom použil slovo „řapík“. I když mu v tu chvíli oči svítily nadšením, nedalo mi to a musel jsem ho poopravit. Malé kulometné objekty našeho předválečného opevnění, na něž v některých oblastech České republiky narazíte doslova na každém kroku, se totiž správně označují termínem „řopík“ odvozeným od zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací, které jejich výstavbu řídilo. Projekt pevnůstky připravil tým specialistů ŘOP vedený plukovníkem Josefem Kučerou a 5. ledna 1937 ho představil čs. generalitě. Nový objekt, jemuž brzy nikdo neřekl jinak než „řopík“, okamžitě zaujal. Byl totiž moderní. A to nejen svou konstrukcí a vnitřním vybavením, ale především vlastním pojetím pevnostního boje. Místo čelních paleb, jež byly do té doby pro většinu podobných pevnůstek u nás i za hranicemi typické, zaváděl totiž palby boční. Střílny tak byly lépe chráněny před nepřátelským ostřelováním, a objekty se navíc daly seskupovat do souvislých linií, v nichž se mohly palbou svých zbraní navzájem chránit. Mimořádná byla i konstrukční variabilita nové pevnůstky, díky níž byla použitelná prakticky kdekoliv. Nejčastěji byly budovány objekty typu A se dvěma protilehlými střílnami pro boční palbu, existovaly však i řopíky jednostřílnové (typů C, D a E) a také „béčko“, jehož jedna střílna se zapojovala do boční palebné přehrady, zatímco druhá byla určena pro vedení čelních paleb. Ocelolitinové střílny řopíků byly opatřeny kvalitní lafetací a vyzbrojeny lehkými nebo těžkými kulomety. K pozorování sloužily zrcátkové periskopy, vzduch bylo možné obměňovat ručně poháněným ventilátorem a vchod do pevnůstky bránila mřížová a ocelová dvířka krytá vchodovou střílnou. Hluché prostory podél stěn mohly osádky bránit pomocí granátových skluzů. Výstavba řopíků se koncem jara 1937 rozběhla obrovským tempem a do 15. října 1938, kdy byly v důsledku mnichovského diktátu práce na opevnění zastaveny, bylo vybetonováno přes devět tisíc (!) řopíků. I díky nim měl náš pevnostní systém na podzim 1938 nezanedbatelnou bojovou hodnotu a oprávněně vzbuzoval respekt našich nepřátel. Kvalita a množství pevnostních objektů, jež se během tak krátké doby podařilo vybudovat, budí i nyní obdiv k práci našich předků. Právě kvůli nim, oněm tisícům bezejmenných projektantů a dělníků, jsem se dnes rozhodl svůj příspěvek věnovat řopíku, jehož devadesátiny si budeme brzy připomínat.