PhDr. Eduard Stehlík

„Který náš voják padl jako vůbec první ve 2. světové válce?“ Takovou otázku jsem minulý týden dostal od svého kamaráda poté, co si uvědomil, že se vidíme právě v den, kdy uplynulo sedmaosmdesát let od vypuknutí tohoto dosud nejstrašnějšího válečného konfliktu v lidských dějinách. Trochu ho podezírám, že očekával odpověď, že se to úplně přesně zjistit nedá. Avšak v tomto případě jsem mu mohl požadovanou informaci poskytnout obratem. Jména těchto padlých totiž známe. A jak již vidíte z použitého množného čísla, nebyl to jen jeden voják, ale bohužel hned tři. Druhý den 2. světové války – v sobotu 2. září 1939 – zaútočily letouny nacistické luftwaffe na polské letiště Dęblin, kde v té době působilo několik našich důstojníků, kteří se jako dobrovolníci přihlásili ke službě v polském vojenském letectvu. Tři z nich – nadporučík pěchoty Štěpán Kurka a poručíci Zdeněk Rous a Andrej Šandor bohužel přitom tomto náletu zahynuli. Detailní připomínku by si bezesporu zasloužili všichni tři, avšak já jsem se prozatím rozhodl vypravovat příběh prvního z nich – nadporučíka pěchoty Štěpána Kurky. Důvodem je to, že jednu část své vojenské kariéry spojil s čs. stálým opevněním, což je téma, které dodnes považuji v mnoha ohledech za své téma životní. Štěpán Kurka se narodil 11. prosince 1913 v obci Lužice nedaleko Hodonína. Právě v tomto městě navštěvoval v letech 1924-1931 tamní reálné gymnázium a po úspěšně složené maturitě nastoupil tehdy povinnou vojenskou prezenční službu v Opavě, kde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze. V uniformě se mu zalíbilo natolik, že se v ní rozhodl zůstat natrvalo. V září 1932 se proto stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl v červenci 1934 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty a přidělen k pěšímu pluku 30 „Aloise Jiráska“ sídlícímu ve Vysokém Mýtě. Vedle standardní služby důstojníka pěšího útvaru však Štěpána Kurku přitahovalo i létání, a tak když se mu naskytla příležitost absolvovat kurs pro letounové pozorovatele zbraní, ani na okamžik nezaváhal. Příslušný výcvik aprodělal u leteckého pluku 2 v Olomouci, odkud se vrátil zpět do Vysokého Mýta, kde převzal velení 10. roty pluku. Ne však nadlouho. V osudném roce 1938 byl totiž pověřen zodpovědným úkolem. Stal se velitelem vojenského stavebního dozoru na stavbě úseku lehkého opevnění S-2 Žibřidice (tehdy označovaného Schönbach), který byl součástí právě tehdy budované tzv. Liběchovské příčky. Stavbu v jeho úseku prováděla firma architekta Františka Šímy z Poděbrad a ze zadaných 56 pevnůstek se jí do konce osudného září 1938 podařilo vybetonovat 17 řopíků. Právě na výstavbě opevnění zastihla Štěpána Kurku jak všeobecná mobilizace, tak i podepsání ostudného mnichovského diktátu, kapitulace a ústup z hranic. Působil poté krátce na velitelství ženijního vojska II. sboru v Hradci Králové, které původně výstavbu opevnění v jemu svěřeném prostoru řídilo, avšak již po několika týdnech byl přeložen zpět ke svému mateřskému vysokomýtskému pluku. S okupací republiky v březnu 1939 se Štěpán Kurka odmítl smířit a rozhodl se odejít za hranice, aby tam bojoval za svobodu republiky. Na čs. konzulátu v Krakově byl prezentován ke službě v čs. zahraniční armádě, aby se v srpnu 1939 rozhodl nastoupit k polskému letectvu, které o něj vzhledem k jeho specializaci letounového pozorovatele projevilo velký zájem. Na konci srpna 1939 tak společně s několika dalšími čs. dobrovolníky dorazil na dęblinské letiště, kde se však bohužel vzápětí jeho životní pouť v pouhých pětadvaceti letech tragicky uzavřela. Štěpánovi nejbližší se o jeho smrti dozvěděli až po skončení války, tedy takřka o šest let později. Tato smutná zpráva byla navíc poznamenána tím, že původní informace hovořila o tom, že válku přežil, vrací se domů a rodná obec mu přichystala slavnostní uvítání. Bohužel tehdy šlo jen o tragickou záměnu jmen. Osud si opravdu někdy dokáže s lidmi nepěkně zahrát. Čest jeho památce!