PhDr. Eduard Stehlík

Jen málo našich vojenských osobností si získalo takovou mezinárodní proslulost, jako generál Radola Gajda. V době bojů čs. legií proti bolševikům neexistovaly významnější světové noviny, které by neopěvovaly jeho odvahu a mimořádné vojenské schopnosti. Za své úspěchy byl chválen, vyznamenáván i obdivován. Přesto jeho vojenská kariéra skončila předčasně a on sám zemřel v úplném zapomnění. Pokud již dnes vůbec bývá připomínán, pak je to většinou v souvislosti s jeho pozdější politickou kariérou v řadách Národní obce fašistické. Právě kvůli ní a některým dalším životním peripetiím bývá vnímán jako přisluhovač nacistů. Je však tento jeho obraz skutečně pravdivý? Radola Gajda (původně se jmenoval Rudolf Geidl) se narodil 14. února 1892 v černohorském Kotoru, ale podstatnou část svého mládí prožil v Kyjově, kam se rodina přestěhovala a kde studoval na místním gymnáziu. Studia však nedokončil a údajně se vyučil drogistou. Ono slovo „údajně“ je důležité zdůraznit, neboť Gajdovo mládí, stejně jako jeho další osudy, jsou až do počátku roku 1917 částečně zahaleny tajemstvím. Prokazatelně víme pouze to, že jako válečný zajatec vstoupil do řad černohorské armády, zapojil se do balkánského tažení a počátkem roku 1916 odjel do Ruska, kde vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil bojů s německou a bulharskou armádou v Dobrudži. V lednu 1917 přešel do čs. legií a 2. července 1917 se vyznamenal v legendární bitvě u Zborova. Právě zde také začala jeho hvězda nezadržitelně stoupat. V době konfliktu čs. legií s bolševiky již Radola Gajda velel všem čs. útvarům na sibiřské magistrále mezi Omskem a Irkutskem. Postupně dobyl Novo-Nikolajevsk, Tomsk, Mariinsk i Krasnojarsk a krvavými boji o bajkalské tunely otevřel legiím cestu na Vladivostok. V polovině září 1918 byl v pouhých šestadvaceti letech povýšen do hodnosti generálmajora a ustanoven velitelem 2. čs. střelecké divize. Díky dosaženým úspěchům se tou dobou stal opravdovou legendou, o čemž svědčí i to, že byl označován jako „Sibiřský lev“. V lednu 1919 vstoupil Gajda se souhlasem generála M. R. Štefánika do ruské armády admirála A. V. Kolčaka, jenž ho povýšil na generálporučíka a jmenoval ho velitelem severní fronty Sibiřské armády. I v této funkci dosáhl mimořádných úspěchů, a to přesto, že již jeho podřízenými nebyli disciplinovaní a dobře bojující Čechoslováci. Nakonec se však s Kolčakem rozešel, dokonce se zapojil do eserského povstání proti němu, avšak byl zajat a přinucen opustit Rusko. Zpět do vlasti dorazil Radola Gajda v polovině února 1920 a na podzim téhož roku byl vyslán do Paříže na tamní Vysokou školu válečnou. Úspěšně ji absolvoval a v říjnu 1922 se stal velitelem 11. pěší divize v Košicích. V prosinci 1924 byl ustanoven I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu a v březnu 1926, kdy se stal generál Jan Syrový ministrem národní obrany v úřednické vládě Jana Černého, zastával pět měsíců funkci náčelníka Hlavního štábu. Tehdy se zdálo, že ho v čs. armádě očekává zářná kariéra. Opak byl však pravdou. V srpnu 1926 byl Radola Gajda na základě intrik a nepodloženého obvinění ze špionáže ve prospěch SSSR (!) z funkce odvolán a následně dokonce degradován na vojína. Stranou společenského dění však dlouho nezůstal a brzy se zapojil do politiky. V lednu 1927 vstoupil do řad Národní obce fašistické (NOF), jejíž členové ho zvolili svým vůdcem. O dva roky později byl Gajda zvolen do Poslanecké sněmovny. V roce 1933 byl sice obviněn z podílu na ozbrojeném fašistickém puči (přepad kasáren v Brně –Židenicích) a půl roku vězněn, avšak již v roce 1935 se do Poslanecké sněmovny opět vrátil. V době rostoucího ohrožení ČSR ze strany nacistického Německa se Radola Gajda jednoznačně postavil na obranu republiky. Velice těžce se smiřoval s mnichovskou kapitulací a zradou západních spojenců (na protest proti ní vrátil Francii i Velké Británii svá vysoká vyznamenání). Po Mnichovu se stal místopředsedou Strany národní jednoty a pouhé čtyři dny před nacistickou okupací dokonce dosáhl své rehabilitace a navrácení hodnosti divizního generála. Vzápětí stanul v polovině března 1939 v čele Českého národního výboru Svatováclavského, jenž začal vyjednávat s nacisty a měl se podle představ jeho aktérů stát základem vlády protektorátu, k čemuž nakonec nedošlo. Gajda se poté stáhl do ústraní. Ne však docela. Se svými nejbližšími se zapojil do odbojové činnosti proti Němcům. Finančně podporoval čs. důstojníky odcházející do exilu i rodiny perzekvovaných a jeho syn Vladimír navíc s jeho vědomím spolupracoval s odbojovou skupinou Radoslava Seluckého. Když byl tento nacisty popraven, vychovávali manželé Gajdovi jako schovanku jeho dceru Jaroslavu. Stranou nezůstal ani druhý Gajdův syn Jiří, který byl dokonce za svou aktivní odbojovou činnost zatčen gestapem a odsouzen k osmiletému trestu káznice. Vyšetřování se nevyhnulo ani samotnému Gajdovi, jenž nakonec věznění unikl. Ne však nadlouho. Bezprostředně po skončení 2. světové války byl Radola Gajda zatčen čs. bezpečnostními orgány, bez jakýchkoliv důkazů obviněn z kolaborace a dva roky držen ve vyšetřovací vazbě. Když ho na počátku května 1947 Národní soud odsoudil ke dvěma letům odnětí svobody (především za členství v Českém národním výboru Svatováclavském), mohl být po započítání vazby propuštěn na svobodu. Domů se vrátil předčasně zestárlý muž s podlomeným zdravím, který již 15. dubna 1948, tedy pouhé dva měsíce po svých šestapadesátých narozeninách, vydechl v Praze naposled. Jeho smrt pro něj byla paradoxně záchranou. Unikl tak dalšímu ponižování a věznění, jež by zanedlouho bezpochyby následovaly. Dnes již jméno Radoly Gajdy české veřejnosti nic neříká. A ti, kdo ho někdy zaslechli, ho většinou zjednodušeně vnímají jen jako jakéhosi obyčejného zrádce a kolaboranta. Bohužel…