PhDr. Eduard Stehlík

V letech panování komunistického režimu se každoročně 29. srpna do Banské Bystrice sjížděly nejrůznější delegace, aby si zde připomněly výročí vypuknutí Slovenského národního povstání. Zaznívaly projevy, v nichž se hovořilo o bojích s okupanty, důležitých vítězstvích i významných komunistických představitelích, kteří to prý tehdy všechno zorganizovali. Zdánlivě řečníci na nic nezapomněli. Přesto v oněch projevech cosi chybělo. Chyběla jména skutečných hrdinů. Těch statečných mužů, kteří doopravdy povstání připravili, řídili ho a bojovali v něm. Zpočátku byli k zapomnění odsouzeni i oba nejvýznamnější povstalečtí velitelé – generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Později byli sice „vzati na milost“, avšak jména jejich spolubojovníků – Mikuláše Ferjenčíka, bratří Veselových, Viliama Žingora a mnoha a mnoha dalších se do našich dějin mohla vrátit teprve po listopadu 1989. Podobně se konečně mohlo začít hovořit o tom, že povstání nebylo jen záležitostí partyzánů, ale že hlavní tíhu bojů nesly jednotky 1. čs. armády na Slovensku, kterou 19. září 1944 zřídil prezident republiky Edvard Beneš a jež podléhala Hlavnímu velitelství v Londýně. A že v SNP vedle útvarů bývalé slovenské armády a partyzánských oddílů sehráli mimořádně důležitou roli příslušníci zahraničních jednotek čs. armády – zejména 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR (velitel plukovník Vladimír Přikryl) a 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR (velitel štábní kapitán František Fajtl), z nichž mnozí na východní frontu dorazili z Velké Británie. Příslušníci povstalecké armády sváděli na přelomu léta a podzimu 1944 po dva dlouhé měsíce tvrdé boje s početně mnohem silnějším a lépe vyzbrojeným nepřítelem. Utrpěli těžké ztráty a na konci října 1944 museli ustoupit do hor, kde přešli na partyzánský způsob vedení války. Oba velitelé povstání, generálové Viest a Golian, padli krátce poté 2. listopadu 1944 do německého zajetí a na jaře 1945 byli nacisty zavražděni. Přesto nemůžeme na Slovenské národní povstání pohlížet jako na neúspěšné. Po dlouhou dobu vázalo velké nepřátelské síly, které Němci zoufale potřebovali na jiných bojištích. Bojovníci povstání tím zásadně přispěli ke konečné porážce nacismu a osvobození Československa. Neměli bychom proto na Slovenské národní povstání zapomínat, a to přesto, že místa bojů a hroby hrdinů leží již od 1. ledna 1993 za hranicemi naší republiky. Právě dnes, kdy uběhlo 82 let od chvíle, kdy povstání vypuklo, je na vzpomínku ten správný čas.