PhDr. Eduard Stehlík

Někteří lidé projdou životem, aniž by kdokoliv zaznamenal jejich existenci. Jiným stačí na to, aby se stali nesmrtelnými, pouhých dvaadvacet let, jež jim osud vyměřil. Patří mezi ně i vynikající stíhací pilot Otto Smik, který se narodil 20. ledna 1922 v gruzínském Bordžomi. Jeho tatínek, Slovák pocházející z Tisovce u Rimavské Soboty, se zde za 1. světové války ocitl jako válečný zajatec. Nakonec se však v Gruzii oženil a s rodinou, kterou mezitím založil, se domů vrátil teprve v roce 1934. Tou dobou již malý Otto projevoval mimořádnou lásku k létání. Věnoval se leteckému modelářství a po přestěhování na Slovensko dokonce absolvoval plachtařský kurs organizovaný Masarykovou leteckou ligou. Po okupaci Československa a vzniku samostatného Slovenska odešel v březnu 1940 přes Francii do Velké Británie, kde byl v červenci 1940 přijat do britského královského letectva (RAF). Počátky jeho služby však nebyly nijak oslnivé. V čs. leteckém depu v Cosfordu totiž téměř celý rok působil jako důstojnický sluha! Nakonec se však Otto Smik přece jen v březnu 1941 dočkal zařazení do pilotního výcviku, jenž absolvoval ve Velké Británii a později v Kanadě. Operačně začal létat v lednu 1943 a postupně prošel 312., 310., 131., 122. a 222. stíhací perutí. Právě u poslední z nich se začala rodit jeho pověst mimořádně nadaného, neohroženého a agresivního stíhače. V březnu 1944 zahájil Otto Smik svůj druhý operační turnus u 310. čs. stíhací peruti. Velkých úspěchů dosáhl zejména v době invaze do Normandie. Podařilo se mu sestřelit tři nepřátelské letouny a 8. července 1944 zničil za jediný den hned tři bezpilotní střely V-1. Díky tomu byl povýšen a stal se velitelem letky B u 312. čs. stíhací peruti. Málo scházelo a osudným se mu mohlo stát 3. září 1944. Toho dne podnikl nálet na pozemní cíle, při kterém byl sestřelen. Podařilo se mu však nouzově přistát, s pomocí příslušníků nizozemského odboje uniknout zajetí a na konci října 1944 se vrátit zpět do Británie. Jako zkušený frontový velitel a vynikající stíhač (v té době měl za sebou 11 sestřelů!) byl 13. listopadu 1944 jmenován velitelem 127. britské stíhací peruti a stal se tak teprve třetím čs. důstojníkem, kterému se dostalo této mimořádné pocty. Svou významnou funkci však vykonával pouhé dva týdny. Při náletu na nádraží v nizozemském Zwolle byl jeho letoun 28. listopadu 1944 zasažen palbou německého flaku. Otto Smik se pokusil o nouzové přistání, avšak tentokrát se již k němu štěstí obrátilo zády a on zahynul. Následné osudy jeho ostatků byly takřka stejně tak dramatické, jako jeho dosavadní život. Původně byl pohřben jako „neznámý Angličan“ na hřbitově v Kranenburgu. Později byl zaměněn s Belgičanem Henry Taymansem, jenž byl sestřelen společně s ním a pod jeho jménem pohřben v Bruselu. Teprve v roce 1965, po náhodném objevení Taymansových ostatků, byl převezen na kanadský válečný hřbitov v Gentu, kde byl uložen již pod svým jménem po následujících téměř 30 let. To se změnilo 12. září 1994, kdy byl Otto Smik na žádost Slovenské republiky exhumován, převezen do Bratislavy a tam uložen k poslednímu odpočinku na hřbitově ve Slávičím údolí. Budete-li mít někdy cestu kolem, zastavte se u něj. Jeden z nejúspěšnějších československých stíhacích letců, muž, který se stal již za svého krátkého života legendou, si to opravdu zaslouží.