PhDr. Eduard Stehlík

Zazní-li příjmení Vašátko, těm, kdo se zajímají o naše vojenské dějiny, automaticky naskočí slovo hrdina. Jedni si pod ním představí podplukovníka Karla Vašátka, příslušníka České družiny v Rusku, který se stal již za svého života nehynoucí legendou. Jiní si vybaví jeho mladšího bratra brigádního generála Václava Vašátka, jenž za 1. světové války bojoval v řadách našich legií v Rusku a za 2. světové války se zapojil do odboje proti Němcům, za což strávil tři roky v nacistických koncentračních táborech. A jiní si zcela jistě vzpomenou na jejich synovce, jednu z nejvýznamnějších osobností čs. letectva za 2. světové války, prvního velitele československého stíhacího wingu ve Velké Británii, generálmajora in memoriam Aloise Vašátka, DFC. A protože na dnešní den připadají narozeniny posledního z nich, rozhodl jsem se svůj dnešní příspěvek věnovat právě jemu, i když k osudům prvních dvou se v budoucnu zcela jistě také vrátím. Alois Vašátko se narodil 25. srpna 1908 v Čelákovicích a po absolvování školní docházky v Týništi nad Orlicí studoval na učitelském ústavu v Hradci Králové, který absolvoval s vynikajícím prospěchem na jaře 1927. Poté krátce učil na menšinové škole v Litoměřicích, přičemž právě v té době vznikla přezdívka „Amos“, jež ho provázela po celý zbytek života. Již záhy však měl své pedagogické působení opustit a spojit své další životní kroky s armádou. A to navždy. Na podzim 1927 nastoupil Alois Vašátko tehdy povinnou vojenskou prezenční službu, kterou absolvoval u litoměřického dělostřeleckého pluku 3 a dělostřeleckého pluku 52 v Josefově. Po jejím skončení se však namísto odchodu do civilního života rozhodl pro dráhu vojáka z povolání (svou roli v tom bezesporu sehrál příklad dvou jeho výše zmíněných strýčků). V letech 1929-1931 studoval na Vojenské akademii v Hranicích, z níž byl v srpnu 1931 vyřazen jako poručík dělostřelectva. Prošel několika útvary a v říjnu 1934 byl vzhledem ke svým nesporným pedagogickým schopnostem přidělen k Dělostřeleckému učilišti v Olomouci. Mnohem víc než kariéra vojenského pedagoga, však Aloise Vašátka lákala služba u letectva. V říjnu 1935 na vlastní žádost absolvoval Kurs letounových pozorovatelů zbraní v Prostějově, v roce 1937 se stal velitelem 14. pozorovací letky v Olomouci, v zimě 1937/38 absolvoval pilotní školu a 1. března 1939 byl jmenován polním pilotem letcem. S okupací zbytku Československa, která přišla vzápětí, se nikdy nesmířil a již v polovině července 1939 odešel ilegálně přes Polsko do Francie. Po vypuknutí 2. světové války absolvoval Alois Vašátko na základně v Chartres přeškolení na francouzské letouny a v květnu 1940 zasáhl poprvé do bojů s nacistickou Luftwaffe. Zde se nesmazatelně zapsal do dějin našeho letectva. Záhy se totiž stal stíhacím esem a zároveň nejúspěšnějším čs. stíhačem v bitvě o Francii. Sestřelil totiž 14 nepřátelských letounů! Po francouzské kapitulaci se Alois Vašátko přesunul přes severní Afriku do Velké Británie, kde stál od počátku září 1940 u zrodu 312. čs. stíhací perutě v Duxfordu. Zúčastnil se s ní letecké bitvy o Británii a 5. června 1941 se stal jejím velitelem. Alois Vašátko patřil od počátku k hlavním propagátorům vzniku československého stíhacího wingu, tvořeného trojicí čs. perutí RAF (310., 312. a 313.) a je proto logické, že byl po jeho vzniku 1. května 1942 ustanoven jeho velitelem. Tuto významnou funkci však bohužel vykonával pouhých dvaapadesát dní. V úterý 23. června 1942 se Alois Vašátko spolu s dalšími stíhači účastnil doprovodu skupiny bombardérů, která byla při návratu na britské ostrovy napadena přesilou Focke Wulfů 190. V nastalém vzdušném boji se Vašátkův Spitfire srazil s jedním z německých letadel. Vašátkovi spolubojovníci později popisovali, že viděli, jak se velitelův letoun za stálé střelby palubních zbraní zřítil do vln kanálu La Manche. Tělo našeho hrdiny nebylo nikdy nalezeno... Inspektor čs. letectva ve Velké Británii generál Karel Janoušek nedlouho poté napsal: „Byla to krutá zpráva pro celé naše letectvo. Smrt velikého velitele a vynikajícího letce byla trpce želena všemi československými stíhacími piloty. Důsledky jeho odchodu jsou a budou ještě dlouho pociťovány v našem letectvu, neboť směle můžeme říci, že Vašátko byl hvězdou z našeho středu.“