PhDr. Eduard Stehlík

Ve stínu paraskupiny ANTHROPOID, která 27. května 1942 uskutečnila atentát na Reinharda Heydricha, neprávem zůstávají osudy parašutistů z výsadku TIN. Zatímco Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem se „postarali“ o nenáviděného protektora, cílem Ludvíka Cupala a Jaroslava Švarce se měl stát kolaborant a protektorátní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. O rotném Jaroslavu Švarcovi, jenž padl společně s dalšími parašutisty 18. června 1942 při obraně krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, najdeme zmínky prakticky ve všech publikacích věnovaných heydrichiádě. Osudy rotného Ludvíka Cupala jsou naproti tomu mnohem méně známé. Právě proto jsem se mu rozhodl věnovat svůj dnešní příspěvek, a to zdaleka nejen proto, že právě o tomto víkendu uplynulo 111 let od jeho narození. Světlo světa spatřil 23. srpna 1915 v Břeclavi, a to v početné rodině topiče lokomotiv Josefa Cupala a jeho manželky Františky, rozené Tomolové. Po absolvování školní docházky v rodném městě se v Hodoníně vyučil strojním zámečníkem a na počátku října 1934 nastoupil tehdy povinnou vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 30 „Aloise Jiráska“ ve Vysokém Mýtě. Po dvou letech strávených v uniformě, se vrátil do civilního života a pracoval jako nástrojař u hodonínské firmy Galus, tedy tam, kde se vyučil. Do uniformy se Ludvík Cupal vrátil na podzim roku 1938, kdy byl v době zvýšeného ohrožení republiky povolán v rámci všeobecné mobilizace ke svému kmenovému útvaru. Tragické období Mnichova tak prožil v objektech lehkého opevnění v Orlických horách. S okupací Československa v březnu 1939 se nesmířil a v polovině června 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde byl spolu s dalšími čs. dobrovolníky zařazen do Cizinecké legie. Po vypuknutí 2. druhé světové války byl Ludvík Cupal odeslán do jihofrancouzského Agde, kde byl prezentován ke službě v čs. zahraniční armádě a zařazen ke 2. čs. pěšímu pluku. S ním se na jaře 1940 zúčastnil bojů s německou armádou na západní frontě a za projevené hrdinství byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po porážce Francie a evakuaci do Velké Británie, konal službu u 2. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády. K plnění nebezpečných úkolů v okupované vlasti byl Ludvík Cupal jako schopný poddůstojník, všestranný sportovec (mimo jiné skvělý fotbalista!) s vynikající fyzickou kondicí, vybrán mezi prvními. Speciální výcvik absolvoval již v lednu 1941 a v říjnu téhož roku byl odeslán na STS 25 do Skotska, kde prošel kursem útočného boje, následovaným parakursem na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Po doplňujícím výcviku byl společně s Jaroslavem Švarcem zařazen do paraskupiny TIN. Do akce byli vysazeni v noci z 29. na 30. dubna 1942, přičemž seskok byl proveden kolem půl druhé v noci nedaleko Věšína na Rožmitálsku. Neobešel se bohužel bez vážných problémů. Ludvík Cupal nešťastnou náhodou dopadl na pařez, čímž si způsobil vážné vnitřní zranění (s trvalými následky) a s Jaroslavem Švarcem se již po seskoku nikdy nesešli. Zraněného kamaráda naštěstí našel desátník Vojtěch Lukaštík z výsadku INTRANSITIVE, jenž byl vysazen společně s TINem. Ten se ho ujal, poskytl mu první pomoc a dopravil ho k příbuzným na Moravu, kteří mu zajistili úkryt a pomoc. Ludvík Cupal i přes vážná zranění na odbojovou činnost nerezignoval. V létě 1942 se spojil s Vojtěchem Lukaštíkem a společně naplánovali provedení atentátu na Emanuela Moravce, jenž se měl tehdy zúčastnit národopisných slavností na Uherskohradišťsku. To se jim bohužel nepodařilo. Poté, co si prostřednictvím svých spolupracovníků obstarali trhaviny, pokusili se v noci na 18. září 1942 provést destrukci železniční trati mezi Polešovicemi a Nedakonicemi. Ani tentokrát však nebyli úspěšní, a navíc k sobě bohužel přilákali pozornost gestapa. To se nakonec díky místnímu udavači dostalo na stopu desátníka Lukaštíka, jenž si 8. ledna 1943 v gestapáckém obklíčení vzal život vlastní rukou. O týden později byl ve Velehradě odhalen i úkryt Ludvíka Cupala, proti kterému gestapo nasadilo patnáctičlenné zatýkací komando. I s takovouto přesilou se parašutisty báli natolik, že používali jeho otce jako živý štít a vyhrožovali, že ho zastřelí, pokud se parašutista nevzdá. Ludvík Cupal výzvy ke kapitulaci odmítl a v bezvýchodné situaci obrátil zbraň proti sobě… Protože jim kořist unikla, pomstilo se gestapo alespoň Ludvíkovým nejbližším. Jeho maminka zemřela 19. února 1943 ve vídeňské věznici, sestra Jana a bratr Michal skončili svou životní pouť 18. října 1943 na popravišti ve Vídni. Kromě nich němečtí okupanti zavraždili i dalších osmnáct Ludvíkových nejbližších spolupracovníků. Čest jejich památce!