PhDr. Eduard Stehlík

Tento pátek 14. srpna večer jsem se opět vydal za „svým“ generálem. V sobotu jsem totiž při příležitosti oslav 900 let města Kyjova přednášel o kyjovských vlastencích, a nemohl jsem se tak nezastavit v nedalekém Vlkoši u hrobu armádního generála Sergěje Jana Ingra. Prohlédl jsem si při této příležitosti opět i zdejší vojenské muzeum, které již takřka dvě desetiletí s obrovským nasazením buduje Petr Něnička. Budete-li mít někdy cestu kolem a vojenské dějiny vás zajímají, doporučuji se u něj zastavit. Opravdu nebudete litovat. Ve svém dnešním příspěvku, jsem se proto rozhodl znovu připomenout generálovy osudy, třebaže jsem o něm psal docela nedávno. V červnu tohoto roku totiž uplynulo 70 let od jeho předčasné smrti. Jsem však přesvědčen, že si to pan generál zaslouží. Světlo světa spatřil právě ve Vlkoši 2. září 1894 a po studiu na kyjovském gymnáziu se zapsal na vysokou školu zemědělskou (obor veterinární lékařství). Ještě předtím se však rozhodl vykonat vojenskou prezenční službu a v říjnu 1913 tak nastoupil k c. a k. pěšímu pluku č. 49 v Brně. Za normálních okolností by se o rok později vrátil zpátky do civilního života, avšak po vypuknutí 1. světové války byl namísto toho odeslán na ruskou frontu. Zde padl v září 1915 do ruského zajetí, v němž se přihlásil do čs. legií. Protože však bylo jeho odeslání k našim jednotkám ze strany ruské administrativy neustále oddalováno, vstoupil v květnu 1916 do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil krvavých bojů s německou a bulharskou armádou v Dobrudži. K čs. legiím proto přešel teprve v prosinci 1916 a s 2. čs. střeleckým plukem se zúčastnil památné bitvy u Zborova (v únoru 1917 začal po přestupu na pravoslaví používat namísto křestního jména Jan jméno Sergěj). Na ruském bojišti však nezůstal. V říjnu 1917 odjel k našim legiím do Francie a v srpnu 1918 byl přemístěn do Itálie a zařazen k 33. čs. střeleckému pluku bojujícímu tehdy u Doss Alto. V prosinci 1918 se Sergěj Ingr vrátil do Československa, kde se zapojil jak do války s Poláky o Těšínsko, tak i do bojů s Maďary na Slovensku. Poté se rozhodl zůstat v armádě natrvalo. Absolvoval Válečnou školu v Praze, až do února 1928 působil ve štábu pražského Zemského vojenského velitelství, krátce velel hraničářskému praporu 5 v Chebu a poté byl přidělen 3. oddělení Hlavního štábu v Praze. V poslední den roku 1933 byl ustanoven velitelem 16. pěší brigády v Místku a v polovině prosince 1935 se stal velitelem 8. divize v Hranicích. Ne však nadlouho. Již na konci září 1936 byl jmenován zástupcem velitele III. sboru v Brně a tuto funkci vykonával až do března 1939. V osudných podzimních dnech roku 1938 patřil mezi nejtvrdší kritiky kapitulace a podrobení se mnichovskému diktátu. Již v prvních dnech okupace stál Sergěj Ingr u zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa. Na výzvu Edvarda Beneše však již v červnu 1939 odešel do Francie, kde při čs. vyslanectví zřídil vojenskou kancelář, která se po uznání Československého národního výboru (jehož byl rovněž členem), přeměnila v listopadu 1939 na Čs. vojenskou správu. Jako její náčelník působil v Paříži až do června 1940. Po kapitulaci Francie se osobně podílel na záchraně příslušníků 1. čs. divize a jejich evakuaci na britské ostrovy, kam odjel až mezi úplně posledními. V Londýně byl Sergěj Ingr 21. července 1940 jmenován ministrem národní obrany naší exilové vlády a v této funkci působil nepřetržitě až do září 1944, kdy se stal hlavním velitelem čs. branné moci. Po celou tuto dobu patřil mezi klíčové osobnosti našeho zahraničního odboje. Jeho další osudy se radikálně proměnily poté, co se na jaře 1945 ujala v Košicích moci nová čs. vláda. Ta již v polovině dubna 1945 předložila prezidentovi návrh, aby bylo funkce zproštěno několik vysoce postavených čs. důstojníků působících v době války na Západě. Nechyběl mezi nimi pochopitelně ani Sergěj Ingr. Ten musel navíc po návratu do osvobozené vlasti čelit pomluvám a lživým obviněním, které zpochybňovaly celou jeho odbojovou činnost. Rehabilitován byl teprve po osobní intervenci Edvarda Beneše a na počátku září 1947 povýšen do hodnosti armádního generála. Ve velení armády se však pro něj nenašla žádná funkce, a proto byl o dva týdny později ustanoven mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ČSR u jeho výsosti nizozemské královny v Haagu. Již 4. března 1948, tedy bezprostředně po únorových událostech, Sergěj Ingr na tento svůj úřad rezignoval a přesídlil do USA (v ČSR byl mezitím v nepřítomnosti degradován na vojína v záloze). Radou svobodného Československa byl v únoru 1949 pověřen řízením rozsáhlé zpravodajské organizace, která byla velmocemi následně uznána jako samostatná spojenecká zpravodajská ústředna. Byl přijat Winstonem S. Churchillem i Charlesem de Gaullem a jako předseda Komitétu pro podporu uprchlých čs. důstojníků se angažoval v pomoci bývalým důstojníkům naší armády, kteří se ocitli v exilu. Podařilo se mu dokonce mnoha našim letcům zajistit znovupřijetí do britského královského letectva. Ve prospěch Československa a jeho svobody pracoval neúnavně až do 17. června 1956, kdy v Paříži neočekávaně zemřel. Sice se občas říkává, že každý je nahraditelný, ale to v případě Sergěje Ingra neplatilo. On byl a zůstal nenahraditelným a jeho náhlý odchod zasadil československému exilu těžkou ránu, z níž se již nikdy nevzpamatoval. Závěrem mi dovolte připojit krátkou vzpomínku. Osobně jsme se s generálem Sergějem Ingrem pochopitelně nikdy nepotkali, ale přesto jsem si k němu vytvořil velice blízký vztah. V roce 2005 se na mě totiž obrátil jeho syn Jiří s prosbou, zda bych mu nepomohl zajistit převoz otcových ostatků z Paříže do České republiky. Řadu měsíců se táhnoucí vyjednávání s francouzskou stranou nakonec skončilo (i díky našemu tehdejšímu velvyslanci ve Francii Pavlu Fischerovi) úspěšně a urna s ostatky pana generála doputovala do České republiky. Následná jednání, kam bude pan generál uložen k poslednímu odpočinku, se táhla několik let až bylo nakonec rozhodnuto převézt jej do jeho rodiště. Po oněch dlouhých šest let, která mezitím uplynula, byla jeho urna uložena v mé kanceláři. A já mu každé ráno po příchodu do práce zasalutoval. Slavnostního pohřbu jsem se bohužel nemohl zúčastnit, protože jsem byl právě tehdy dlouhodobě služebně v zahraničí. Hned po návratu však vedly mé první kroky s kyticí růží do Vlkoše. Ke hrobu generála Sergěje Ingra. Mého generála. A stejně tak jsem za ním zamířil i minulý pátek…