PhDr. Eduard Stehlík

Hovoříme-li o jakémkoliv oboru lidské činnosti, často nás zajímá, kdo byl tím prvním. Tím, kdo něco vynalezl, uskutečnil prvovýstup na vysokou horu, či vykonal něco výjimečného, co nikdo před ním nedokázal. Neméně zajímavé však mnohdy bývají i osudy těch, kteří byli hrou osudu předurčeni k tomu, že byli z nějakého důvodu posledními. I oni dokázali něco zcela výjimečného, ale vzhledem k tomu, že pozornost jejich současníků i těch, kdo se jejich činy po mnoha desetiletích zabývají, bývá většinou soustředěna na ty, kteří byli prvními, upadají snáze v zapomnění. Ti, kdo se zajímají o dějiny čs. parašutistů za 2. světové války jistě vědí, že tím prvním, který byl v dubnu 1941 vyslán do akce, byl Otmar Riedl. A prvním, jenž v říjnu téhož roku skutečně seskočil na území okupované vlasti František Pavelka. Po této dvojici již v rámci výsadků ANTHROPOID a SILVER A následovaly tak mimořádné osobnosti, jakými byli Josef Gabčík, Jan Kubiš, Alfred Bartoš, Josef Valčík, či Jiří Potůček a pak následovali další a další. Jméno muže, jenž tuto dlouhou řadu našich válečných parašutistů v rámci operace BAUXITE uzavřel, je však na rozdíl od nich, známo jen úzkému okruhu zasvěcených. Byl to Kapitán Pavel Hromek, rodák z Prušánek u Hodonína. Světlo světa spatřil v rodině tamního středního rolníka 12. srpna 1911 (za několik málo dní si tedy budeme připomínat 115. výročí jeho narození). Po absolvování základní školní docházky v rodné obci pokračoval Pavel Hromek ve studiu na břeclavské reálce, kde v roce 1932 úspěšně odmaturoval. V letech 1932-1934 absolvoval vojenskou prezenční službu u dělostřeleckého pluku 108 v Hranicích, po níž si zvolil životní dráhu důstojníka z povolání. Absolvoval hranickou Vojenskou akademii, z níž byl v červenci 1936 slavnostně vyřazen jako poručík dělostřelectva, a poté působil až do německé okupace u dělostřeleckého pluku 82 v Přerově. Se zánikem Československa se odmítl smířit a rozhodl se odejít do zahraničí, a tam bojovat za její svobodu. V únoru 1940 vyrazil tzv. jižní cestou, tedy přes Slovensko a Maďarsko do Francie. Napoprvé to nedopadlo dobře. Byl zatčen maďarskými bezpečnostními orgány a pět týdnů strávil ve smutně proslulém vězení Tolonczház v Budapešti. Proklouznout se mu podařilo až napodruhé a v polovině května 1940 se tak mohl být konečně hlásit u 1. čs. divize v jihofrancouzském Agde, kde byl zařazen k dělostřeleckému pluku 1. Bojů na západní frontě se však nezúčastnil a po francouzské kapitulaci byl na počátku července 1940 evakuován do Velké Británie. Působení u dělostřeleckého oddílu 1. čs. smíšené brigády v Leamington Spa Pavla Hromka neuspokojovalo a pokoušel se proto dosáhnout přemístění k letectvu. Nebyl však úspěšný. Štěstí se na něj usmálo teprve na jaře 1942, kdy byl osloven, zda by nechtěl být vyslán do okupované vlasti jako parašutista. Okamžitě souhlasil a v létě 1942 absolvoval pod přísným dohledem instruktorů britské SOE základní sabotážní kurs na STS 2 Bellasis, na nějž v červenci a srpnu 1942 navázal paravýcvikem na STS 51 v Ringway u Manchesteru i dalšími specializovanými kursy, v nichž si dále rozvíjel svou již tak vysokou odbornou způsobilost. V květnu 1944 odjel Pavel Hromek konečně do Itálie, odkud měl být vysazen do protektorátu jako velitel výsadku PLATINUM. K tomu však nedošlo. Svou roli v tom bezesporu sehrála jeho složitá povaha. Bez sebemenších pochyb byl velký vlastenec, vynikající voják s mimořádnou inteligencí, skvělou tělesnou kondicí i tím čemu se říkává „tah na branku“. Každý svěřený úkol chtěl vždy splnit až do krajnosti a v té nejvyšší možné kvalitě. Na druhé straně však byl umíněný, tvrdohlavý, snadno se dostával do konfliktů s nadřízenými i podřízenými, kteří se jen těžko vyrovnávali s jeho impulsivní povahou. V listopadu 1944 byl proto z italského Bari odvolán do Londýna a uvažovalo se o jeho přemístění k 2. čs. paradesantní brigádě v SSSR, která v té době působila ve slovenských horách. Nakonec však bylo rozhodnuto, že se namísto toho vrátí do Itálie a bude vyslán na Vysočinu, odkud bude zajišťovat rádiové spojení domácího odboje s londýnským ústředím. Do okupované vlasti se však Pavla Hromka podařilo vysadit teprve na šestý (!) pokus, a to v noci z 22. na 23. března 1945. Seskočil u Křižanova severovýchodně od Velkého Meziříčí a ihned se plně zapojil do odbojové práce v rámci organizace Rada tří, pro kterou mimo jiné vykorespondoval dodávky zbraní a dalšího materiálu. Navázal rovněž úzký kontakt se dvěma výsadky, které již v tomto prostoru působily, a to TUNGSTEN kapitána Rudolfa Pernického a PLATINUM-PEWTER kapitána Jaromíra Nechanského. Po osvobození působil Pavel Hromek nejdříve na Hlavním štábu v Praze a posléze studoval na elitní Vysoké škole válečné. Zajímavou epizodou jeho tehdejšího života, je ta skutečnost, že ztvárnil epizodní roli radisty v celovečerním filmu „Muži bez křídel“. Jeho další vojenskou kariéru natrvalo přerval nástup komunistů k moci v únoru 1948, který on sám v rozhovoru s přáteli komentoval slovy: „Tohle jsme přece nechtěli, pro toto jsme nebojovali!“ Nedlouho poté odešel 12. dubna 1948 společně se svým bratrem ilegálně do exilu, za což byl v nepřítomnosti označen za zběha a degradován z majora na vojína v záloze. V Německu se Pavel Hromek ihned aktivně zapojil do protikomunistického odboje. O jeho tehdejší činnosti však bohužel dodnes nemáme dostatek relevantních informací. Bezpečně se ví, že jako kurýr několikrát překročil hranice zpět do Československa a po dosud nezjištěnou dobu dokonce působil na jeho území. Počátkem padesátých let přesídlil do Francie, kde vstoupil do řad francouzské Cizinecké legie, avšak již po roce svůj závazek ze zdravotních důvodů ukončil a odjel do USA. Zde údajně pracoval v newyorském metru a poté jako dělník v železárnách. Pavel Hromek zemřel předčasně na selhání srdce 10. září 1977 v městečku Coxsackie ve státě New York. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka dělostřelectva. „Solitér z Prušánek“, jak bývá občas označován, se tak alespoň posmrtně dočkal poct, které by mu v normálních poměrech náležely již dávno. Čest jeho památce!