PhDr. Eduard Stehlík

Je jen hrstka mužů, kteří tak zásadním způsobem zasáhli do našich nejnovějších dějin jako generál František Moravec. Byl to totiž právě on, kdo 3. října 1941 vydal rozkaz k uskutečnění operace ANTHROPOID – likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Díky této mimořádně úspěšné odbojové akci, jejíž ohlas dalece přesáhl hranice naší republiky, mohlo být Československo po 2. světové válce obnoveno takřka v těch hranicích, jaké mělo na podzim roku 1938, tedy před uzavřením osudné mnichovské dohody. František Moravec, mnoha legendami opředený šéf čs. vojenské zpravodajské služby, se narodil 23. července 1895 v Čáslavi jako nejstarší syn zřízence okresního hejtmanství Aloise Moravce a jeho manželky Běly, rozené Sýkorové. Po studiu na místním klasickém gymnáziu, kde v červenci 1913 odmaturoval, se sice zapsal ke studiu latiny a francouzštiny na filozofické fakultě české university v Praze, avšak po absolvování prvních tří semestrů zasáhla do jeho dalších osudů válka. V březnu 1915 byl odveden a s c. a k. zeměbraneckým plukem č. 12 odeslán na ruskou frontu. Zde se mu podařilo již v polovině ledna 1916 přeběhnout k Rusům. V zajateckém táboře v Carycinu (pozdějším Stalingradu a dnešním Volgogradu) se přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize a v polovině května 1916 byl zařazen k jejímu 2. pěšímu pluku. U něj poté působil nepřetržitě až do jara roku 1918 a zúčastnil se s ním jak krvavých bojů v Dobrudži, kde byl dvakrát raněn, tak i dalších bitev na rumunské a soluňské frontě. Na konci března 1918, tedy takřka po dvou letech, které prožil v srbské uniformě, byl František Moravec přeložen k čs. legiím ve Francii. Zde působil nejprve u 22. čs. střeleckého pluku v Jarnacu a později u 21. čs. střeleckého pluku v Cognacu. Právě s touto jednotkou se v létě 1918 zapojil do bojů v Alsasku. Ne však nadlouho. Počátkem září 1918 byl totiž odeslán k 35. čs. střeleckému pluku v Padově, s nímž zasáhl do bojů na italské frontě a na konci prosince 1918 se s ním vrátil do osvobozené vlasti. Ani poté pro něj však válka neskončila. V roce 1919 se totiž zúčastnil bojů proti Maďarům při obraně Slovenska. Až do prosince 1925 působil František Moravec v Plzni u svého původního útvaru, jenž byl v rámci unifikace armády přeměněn na pěší pluk 35 a poté se stal frekventantem prestižní Válečné školy v Praze. Po jejím úspěšném ukončení nastoupil v červnu 1928 k plzeňské 2. pěší divizi, v jejímž štábu působil až do konce listopadu 1929. Poté se stal přednostou 2. (zpravodajského) oddělení pražského Zemského vojenského velitelství Praha, a protože se v této zodpovědné funkci osvědčil, nastoupil na konci září 1934 ke 2. oddělení (zpravodajskému) Hlavního štábu v Praze. Brzy poté došlo k navázání spolupráce našich zpravodajců s agentem A-54 (Paulem Thümmelem), na čemž se on sám osobně podílel. V předvečer německé okupace odletěl František Moravec 14. března 1939 s deseti svými nejbližšími spolupracovníky a nejdůležitějším zpravodajským materiálem do Velké Británie. Odtud navázali spojení s Edvardem Benešem a po určitou dobu v jistém slova smyslu plnili funkci zatím neexistujícího exilového Ministerstva národní obrany. Kromě toho značnými finančními prostředky ze zpravodajských fondů deponovaných v zahraničí dotovali rodící se čs. zahraniční odboj. Na počátku srpna 1940 byl František Moravec ustanoven přednostou zvláštní skupiny MNO (zpravodajské ústředny) v Londýně a po její přeměně na II. odbor MNO, k čemuž došlo 16. června 1941, se stal jeho přednostou. Tou dobou však již řadu měsíců patřil mezi nejvýznamnější osobnosti našeho zahraničního odboje. Právě u něj se sbíhaly zpravodajské informace mimořádné hodnoty, zvyšující v očích Spojenců jak prestiž čs. zpravodajců, tak i naší exilové vlády. Moravec a jeho lidé navíc začali díky vysílání parašutistů do okupované vlasti, které ve spolupráci s britskou SOE organizovali, částečně ovlivňovat i dění na domácí frontě. V polovině září 1944 se sice František Moravec stal podnáčelníkem štábu Hlavního velitelství v Londýně, avšak podobně jako v případě generálů Sergěje Ingra, Bedřicha Neumanna a Ondřeje Mézla jeho další osudy velice nepříznivě ovlivnil rostoucí vliv komunistů v čs. zahraničním odboji. I proto se mohl do osvobozené vlasti vrátit teprve počátkem června 1945. Namísto zařazení na odpovídající funkci byl navíc vyšetřován v souvislosti s tím, že před svým odchodem za hranice v březnu 1939 údajně neprovedl dostatečná opatření k likvidaci zpravodajského materiálu na podřízených velitelstvích, jenž padl do rukou nepřítele. Dokonce mu hrozilo trestní stíhání. Případ byl vyřešen teprve v únoru 1947, nutno dodat, že teprve po osobní intervenci prezidenta republiky Edvarda Beneše. Počátkem prosince 1947 se stal František Moravec velitelem mladoboleslavské 14. divize, avšak v této funkci působil pouhého čtvrt roku. Bezprostředně po únorových událostech byl totiž odeslán na „zdravotní dovolenou ze služebních důvodů“. Protože si velice dobře uvědomoval, že je pro nově nastoupivší komunistický režim personou non grata a hrozí mu zatčení, neváhal a v posledních březnových dnech roku 1948 odešel do exilu. V zahraničí se okamžitě zapojil do odboje proti komunistickému režimu v Československu, avšak vedoucího postavení již nikdy nedosáhl. V roce 1962 přesídlil z Evropy do USA, kde působil jako odborný poradce americké vojenské rozvědky. Zemřel 26. července 1966, tedy právě před 60 lety, na selhání srdce při cestě ze svého bytu do kanceláře v budově Pentagonu. Na důstojné místo našich dějin se mohl František Moravec vrátit teprve po listopadu 1989. Byla mu navrácena generálská hodnost, posmrtně byl vyznamenán Řádem Bílého lva a v květnu 1999 byl elitní 6. speciální brigádě (dnes 601. skupina speciálních sil) udělen čestný název „Generála Moravce“. Panu generálovi se tím dostalo té nejvyšší možné pocty, jaké může voják dosáhnout. Dodejme, že plným právem.