PhDr. Eduard Stehlík

„Opravdový český vlastenec se musí narodit v Čechách a pochopitelně českým rodičům!“ Občas tento názor slýchávám a hluboce s ním nesouhlasím. V našich dějinách existuje mnoho mimořádných osobností, hrdinů a statečných českých vlastenců, kteří se nejenže nenarodili na území dnešní České republiky (respektive Československa), ale navíc dokonce pocházeli ze smíšených manželství. Někteří z nich navíc na našem území ani nezemřeli a nejsou zde pochováni. Přesto za zemi, v níž žijeme, nasazovali vlastní život, bojovali a krváceli. Jedním z nich je Karel Hora. Nositel třinácti francouzských válečných křížů a řady dalších našich i zahraničních vyznamenání. Narodil se 2. prosince 1908 v Jokohamě v rodině strojního inženýra Karla Hory a jeho japonské manželky Fuku, rozené Takemoto. Dětství prožil v Japonsku, kde jeho otec působil jako obchodní zástupce firmy Mannesmann & Cie a později v Číně, kam se v roce 1913 rodina přestěhovala. Po vypuknutí 1. světové války se však Horovi museli vrátit do Čech. Malý Karel se sice stal na podzim 1918 středoškolským studentem, avšak kvůli opakovaným výchovným problémům se mu střední školu podařilo dokončit teprve napotřetí. Poté krátce působil v Berlíně jako statista u filmové společnosti UFA, v letech 1929-1931 absolvoval vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 45 v Chustu, a po nedokončeném studiu Vysoké školy obchodní v Praze odjel v květnu 1933 do Ekvádoru, kde založil obchodní společnost Pacific Trading Company. V reakci na mnichovské události podzimu 1938 a následnou okupaci ČSR v březnu 1939 odjel Karel Hora z Jižní Ameriky do Evropy a na čs. velvyslanectví v Paříži se dal k dispozici protinacistickému odboji. Protože však dosud nebyla válka, bylo mu doporučeno, aby prozatím vstoupil do řad francouzské Cizinecké legie, což skutečně provedl. V alžírském Sidi bel Abbès prošel náročným výcvikem, avšak na rozdíl od mnoha jiných Čechoslováků nebyl na podzim 1939 převeden k čs. jednotkám v Agde a s 11. pěším plukem Cizinecké legie se zúčastnil bojů s německou armádou, v nichž byl 18. června 1940 těžce raněn (mimo jiné ztratil dva prsty na pravé ruce) a padl do německého zajetí. Podařilo se mu však uprchnout a usadil se v neokupované zóně v jižní Francii. Po jejím obsazení přešel v listopadu 1942 do Španělska, kde byl zatčen. Vzhledem ke své národnosti, válečnému zranění a dokonalé znalosti španělštiny byl totiž považován za bývalého důstojníka interbrigád, a proto ho po řadu dní mučili a nutili ke smyšleným přiznáním. Opět se mu podařilo uprchnout, ale zanedlouho byl znovu zatčen. Poučen předchozí situací se nyní vydával za sestřeleného britského letce a v srpnu 1943 byl ve zuboženém stavu repatriován do Velké Británie. Zde se Karel Hora ihned hlásil ke službě v čs. armádě, avšak jako invalida nebyl přijat. O jeho služby nicméně okamžitě projevila zájem armáda Svobodné Francie (FFL). Zpočátku působil u 13. polobrigády Cizinecké legie v severní Africe, poté prošel ve Velké Británii speciálním výcvikem včetně parakursu a 12. srpna 1944 byl vysazen v prostoru Auvergne–Cantal, kde působil instruktor pro sabotáž ve štábu partyzánské divize a zapojil se do mnoha jejích bojových akcí. Později se Karel Hora stal velitelem úderné roty posílené americkými parašutisty, s níž se zúčastnil osvobozování měst Aurillac, Clermond-Ferrand a Vichy. V okolí Saint Pourçain provedla jeho skupina destrukci 22 mostů přes řeky Loiru a Allier a znemožnila tak německý ústup od Bordeaux. V řadách francouzské armády pak bojoval až do konce 2. světové války. Po návratu do Československa vystudoval Karel Hora v letech 1945-1947 s vynikajícím prospěchem Vysokou školu válečnou v Praze, na níž následně působil jako profesor taktiky výsadkového vojska. Ihned po komunistickém puči v únoru 1948 byl však jako tzv. zápaďák z armády propuštěn a před hrozícím zatčením uprchl do Francie, kde v listopadu 1948 opět nastoupil vojenskou službu. Nejprve působil v severní Africe, poté v letech 1949-1950 u 2. pěšího pluku Cizinecké legie v Saigonu, následně opět v alžírském Siddi bel Abbès a nakonec v Německu jako důstojník francouzské protišpionážní služby. Počátkem listopadu 1952 odjel Karel Hora jako příslušník francouzského praporu OSN do Koreje, kde působil až do září 1953, kdy byl přeložen do Indočíny. Tam konal službu u 5. pěšího pluku Cizinecké legie a zúčastnil se s ním mnoha krvavých srážek včetně bitev u An Xa, Nam Dinhu, La Gnanu, My Coi a Phu Ly. Do Francie se vrátil v polovině května 1954 a prošel řadou funkcí u různých jednotek Cizinecké legie v Tunisu a Alžírsku. Patřil k rozhodným odpůrcům francouzského odchodu z Alžírska a na protest proti němu požádal na jaře 1961 o přeložení do výslužby. V civilním životě hledal Karel Hora uplatnění jen obtížně. Kromě toho byl několikrát zatčen, a dokonce i krátkodobě vězněn pro podezření ze spolupráce s OAS (Organizací tajné armády). V červnu 1962 si našel práci u amerického chemického podniku Boston, kde se z pozice řadového prodavače vypracoval až na ředitele stavebního oddělení jeho francouzské odbočky. Po odchodu do penze se usadil v Ajacciu na Korsice, kde 8. srpna 1989 ve věku osmdesáti let vydechl naposled. K poslednímu odpočinku byl uložen na jednom z nejčestnějších míst – v Památníku Cizinecké legie v Pouylobier. Svou pozoruhodnou vzpomínkovou knihu „Moje matka Cizinecká legie“ vydanou poprvé v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu, uzavřel Karel Hora následujícími větami: „Bojovat se zbraní v ruce proti každému násilí, proti každému totalitarismu, ať zprava nebo zleva, bojovat za svobodu svou i svého národa je mnohem těžší než klást nepřímý odpor a švejkovat. Zejména malé národy se nesmí podrobit a složit ruce v klín. Chce-li malý národ svobodu a nezávislost, musí prokázat skutky, že je jich hoden. A zemřít za svobodu vlasti je ta nejkrásnější smrt.“ Čest jeho památce!