PhDr. Eduard Stehlík

Jsou prázdniny a někteří z nás dosud svým příbuzným či známým posílají pohlednice z cest. Před lety se mi obdobný lístek dostal do rukou. Na první pohled úplně obyčejný. I text na něm byl vcelku banální – „Srdečný pozdrav z dovolené“. Výjimečnost této dopisnice, orazítkované 25. března 1941 v britském Paddingtonu, vynikne v okamžiku, kdy si přečteme podpisy odesílatelů: rotmistr Josef Gabčík a tehdy ještě rotný (později rovněž rotmistr) Jan Kubiš – příslušníci výsadku ANTHROPOID! Zatímco tato dvojice mužů vstoupila do světových dějin a jsou veřejnosti známí nejen u nás, ale i daleko za našimi hranicemi, docela jinak dopadl major generálního štábu Jan Krček, kterému byl pohled adresován. Právě proto jsem se ho dnes rozhodl krátce připomenout. Narodil se 8. června 1901 v Přemyšlu, kde tehdy jeho otec jako důstojník rakousko-uherské armády působil. Reálku však již v letech 1911-1915 vystudoval v Praze a poté se po vzoru tatínka rozhodl pro vojenské povolání. Začal studovat na Vyšší vojenské reálce (nejprve v Hranicích a později v Krakově), aby byl následně přijat do Vojenské technické akademie v Mödlingu u Vídně. Studium však v důsledku ukončení 1. světové války a následného rozpadu Rakousko-Uherska nedokončil a odjel do Čech, kde již v listopadu 1918 vstoupil do nově vzniklé čs. armády. Zařazen byl k pěšímu pluku 28, s nímž se v následujícím roce zapojil do bojů proti Polákům na Těšínsku a Maďarům na jižním Slovensku, za což byl vyznamenán Československým válečným křížem 1918. Ve dvacátých letech prošel Jan Krček řadou nižších velitelských funkcí. Nejprve u pěšího pluku 19 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi a poté u pěšího pluku 36 v Užhorodě. Od března 1927 do dubna 1934 působil v milovické posádce, nejprve u II. praporu pěšího pluku 28 posléze jako pobočník velitele instrukčního praporu. Na podzim 1934 se stal po složení náročných přijímacích zkoušek studentem prestižní Vysoké školy válečné v Praze, kterou úspěšně zakončil v roce 1936. Následně byl ustanoven přednostou 2. oddělení (zpravodajského) I. armádního sboru v Praze. V době všeobecné mobilizace na podzim roku 1938 zastával funkci přednosty zpravodajského oddělení hraničního pásma XI. a po osudných mnichovských událostech byl odeslán na Podkarpatskou Rus, kde měl vybudovat zpravodajskou předsunutou agenturní ústřednu (PAÚ). V jejím čele poté působil až do vzniku samostatného Slovenska v březnu 1939. Ihned po návratu do Prahy se Jan Krček zapojil do odboje proti Němcům v řadách Obrany národa a v srpnu 1939 se rozhodl odejít za hranice. Krátce působil na čs. vyslanectví ve Varšavě, a později byl zařazen do štábu tzv. Československého legionu. Spolu s dalšími příslušníky této naší jednotky byl 18. září 1939 zajat příslušníky Rudé armády, která zahájila okupaci východních oblastí Polska, a internován. V dubnu 1940 se mu podařilo Sovětský svaz opustit a přes Turecko odjel do Francie, kde se hlásil u Československé vojenské správy v Paříži. Nabídnutá štábní kancelářská práce ho však nelákala, a proto požádal o přeložení k 1. čs. pěší divizi, která se právě připravovala k nasazení na západní frontě. Do červnových bojů proti wehrmachtu zasáhl jako zástupce velitele III. praporu 1. čs. pěšího pluku a za prokázané hrdinství byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po porážce Francie byl Jan Krček spolu s dalšími příslušníky čs. armády evakuován do Velké Británie, kde zastával funkci velitele 3. roty 1. praporu 1. čs. smíšené brigády. Mezi jeho podřízené tehdy patřili i dva velice schopní poddůstojníci: Josef Gabčík a Jan Kubiš. A byl to právě Jan Krček, který tuto dvojici doporučil jako vhodné adepty pro plnění zvláštních úkolů na území okupované vlasti. Dokonce se 3. října 1941 v sídle čs. vojenské zpravodajské služby v Londýně osobně zúčastnil porady, během níž byl Josef Gabčík a tehdy ještě Karel Svoboda, seznámeni s úkolem zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (v té době již Jan Krček zastával funkci přednosty 2. oddělení 1. čs. smíšené brigády v Leamingtonu). V únoru 1942 byl Jan Krček přeložen ke IV. odboru (státně-bezpečnostnímu a zpravodajskému) Ministerstva vnitra naší exilové vlády v Londýně, kde působil až do konce 2. světové války. V průběhu válečných let i bezprostředně po osvobození musel opakovaně čelit nejrůznějším intrikám, od roku 1944 organizovaným nechvalně proslulým obranným zpravodajstvím (OBZ) Bedřicha Reicina. Po návratu do republiky sice zastával funkci náčelníka štábu 1. divize v Praze a posléze zástupce náčelníka štábu II. sboru v Hradci Králové, aby se nakonec stal velitelem pěšího pluku 74 v Mostě, nicméně po celou tuto dobu byl bedlivě sledován. Byly odposlouchávány jeho telefonické hovory a kontrolována jak odchozí, tak i příchozí pošta. Podobně jako v případě mnoha jiných i osudy Jana Krčka zásadním způsobem ovlivnil nástup komunistů k moci v únoru 1948. V roce 1949 byl sice ještě povolán do velitelského kursu, po jehož absolvování měl být povýšen do generálské hodnosti, nicméně jen několik dní před závěrečnými zkouškami byl z kursu vyloučen, propuštěn z armády a 1. června 1950 zatčen. Vězněn byl ve smutně proslulém „domečku“ na Hradčanech. Přes řadu týdnů trvající výslechy se mu nepodařilo žádnou protistátní činnost prokázat, a tak byl odsouzen alespoň na 9 měsíců nepodmíněně – údajně za to, že byly při domovní prohlídce v jeho bytě nalezeny písemnosti, které měly utajovaných charakter. Součástí rozsudku bylo i odnětí vojenské hodnosti. Po vypršení trestu však nebyl Jan Krček propuštěn na svobodu, ale odeslán do tábora nucených prací (TNP). Ke svým blízkým se vrátil teprve na jaře 1952. Pracoval poté jako fakturant u národního podniku Řemeslné potřeby (později Technomat) v Praze-Karlíně a zároveň usiloval o svou společenskou rehabilitaci. V roce 1953 se mu skutečně podařilo dosáhnout navrácení hodnosti plukovníka generálního štábu, avšak bylo to jen chvilkové vítězství. O pouhé tři roky později byl na vojína v záloze degradován znovu. Jan Krček zemřel neočekávaně 24. března 1961. Takřka na den přesně dvě desítky let poté, co mu dvojice mimořádných mužů, kteří si ho vážili, zaslala nenápadnou pohlednici z dovolené. Poslední odpočinek našel spolu se svými rodiči na tichém hřbitově v Praze-Bubenči, kde odpočívá dodnes.