PhDr. Eduard Stehlík

Jsou události vás zasáhnou tak silně, že si i po mnoha letech pamatujete, kde přesně jste v ten okamžik byli, co jste v tu chvíli dělali a kdo tam s vámi byl. Já si takto budu navždy pamatovat, že jsem byl v úterý 8. července 2014 v horách na východním Slovensku, když v tom mi zazvonil služební telefon a já se dozvěděl, že se před malou chvílí v blízkosti našich vojáků poblíž základny Bagram odpálil sebevražedný atentátník a my máme čtyři mrtvé a jednoho těžce zraněného. Pocity, které mě v tu chvíli ovládly, se dají jen velice těžko popsat. Mé myšlenky byly s rodinami těch, kdo tehdy přišli o život. S jejich rodiči, partnerkami, dětmi. S velkými obavami jsem očekával okamžik, kdy se dozvím jména padlých. Dobře jsem totiž věděl, že v rámci 2. strážní roty BAF (Bagram Airfield) jsou zařazeni příslušníci 41. mechanizovaného praporu ze Žatce a 43. výsadkového praporu z Chrudimi, mezi kterými mám mnoho blízkých přátel. O několik hodin později jsem již věděl, že nás toho dne navždy opustili David Beneš – Beny, Ivo Klusák – Kluzó, Libor Ligač – Ligy a Jan Šenkýř – Šenky. Svůj poslední boj nakonec 14. července 2014 v pražské Ústřední vojenské nemocnici prohrál i Jaroslav Lieskovan – Lesi. Tehdejší náčelník Generálního štábu Armády České republiky a současný prezident Petr Pavel při posledním rozloučení s nimi řekl: „Je jen jeden horší návrat vojáka do vlasti, a to když se vrátí beze cti. Ti, kteří se vrátili, se vrátili se ctí. Byli vysláni svou zemí, svojí politickou reprezentací do daleké země, aby plnili svůj úkol. A oni ho splnili až do konce. Zato si zaslouží úctu nás všech!“ Kluci, nikdy na Vás nezapomeneme! Čest Vaší památce!