PhDr. Eduard Stehlík

Je ráno 18. června a Praha se pomalu probouzí do nového dne. Ani před čtyřiaosmdesáti lety tomu nebylo jinak. Pro sedm mladých mužů se však měl stát tento den jejich dnem posledním. Krátce po čtvrté hodině ranní obklíčily početné jednotky Waffen SS a gestapa okolí pravoslavného chrámu v Resslově ulici a nedlouho poté se rozhořel krvavý boj. Nejprve o kůr a emporu, které bránili nadporučík Adolf Opálka, rotmistr Jan Kubiš a četař Josef Bublík. Proti více než stonásobné přesile však neměli žádnou šanci. Přesto bojovali až do úplného konce. Poté přišla na řadu podzemní krypta hájená podporučíkem Josefem Valčíkem, rotmistrem Josefem Gabčíkem, rotným Jaroslavem Švarcem a četařem Janem Hrubým. I zde trval boj několik hodin a ukončila ho teprve čtveřice osamocených výstřelů. Všichni parašutisté si ponechali poslední náboj pro sebe a střelou do spánku ukončili svůj život… Pro mě je však dnešní den výjimečný i tím, že ho mám spojený se svým tatínkem, který mě kdysi do míst, kde se vše odehrálo, před mnoha a mnoha lety přivedl. Do podzemní krypty se tehdy ještě vstupovalo přímo z chrámové lodi, po úzkém cihlovém schodišti ústícím jen několik málo metrů od monumentálního ikonostasu. Dodnes si jasně vybavuji onen zvláštní pocit, kdy jsem nořil dolů do tmy. S každým dalším schodem narůstal nejen chlad, ale i pocit úzkosti. Místo to bylo nehostinné, temné, vzbuzující respekt i strach. Jediným pojítkem se světem „tam nahoře“ bylo malé okénko, jímž do kobky pronikaly sluneční paprsky. Na ten zvláštní pohled z děsivé temnoty do oslňujícího slunečního svitu není možné zapomenout. A právě tam mi tehdy tatínek poprvé vypravoval příběh o parašutistech a jejich spolupracovnících. Příběh o hrdinství a sebeobětování, ale i o podlé zradě. A pro mě jako pro malého kluka, pojednou zmizela ona tři dlouhá desetiletí, která nás tehdy dělila od oněch dramatických i tragických chvil 18. června 1942. Jako bych najednou slyšel ohlušující exploze ručních granátů i ozvěny výstřelů, jako bych byl očitým svědkem posledního boje oněch sedmi mužů, kteří chrám bránili proti nepřátelům. Sedm mužů. Sedm statečných. Ne těch ze známého filmu, ale opravdových! Říkává se, že ten, kdo položí život za vlast, nezasluhuje smrt, ale nesmrtelnost. A těch sedm se již nesmrtelnými stalo. Nezapomeňme prosím nikdy na jejich poslední slova, kterými z temné podzemní krypty odpověděli na výzvy obléhatelů ke kapitulaci: „Češi se nevzdávají!“