PhDr. Eduard Stehlík

Právě zde lidickým maminkám vyrvali násilím děti z náručí a většina již nikdy své maličké nespatřila... To je tělocvična kladenského gymnázia, kde jsme se včera ráno opět sešli, abychom si připomněli hrůzu, která se zde v pátek 12. června 1942 odehrála. Této pietní vzpomínky jsem se poprvé zúčastnil již před více než dvěma dlouhými desetiletími. Avšak přesto ten den před sebou stále vidím tak jasně, jako by to bylo teprve včera. Spolu se třemi desítkami lidických žen jsem tehdy vstoupil do ztichlé tělocvičny, zastavil se na prahu a očima hledal pamětní desku, abych k ní položil květiny. Nebyla tam. Pojednou jsem si uvědomil, že ve vchodových dveřích stojím úplně sám. Lidické maminky totiž mezitím naprosto neomylně zamířily na konkrétní místo v tělocvičně. Jedna zůstala stát v rohu pod žebřinami, jiná přímo uprostřed parketové podlahy, další se zastavila nedaleko výklenku se sportovním náčiním. Pak se sehnuly, položily na zem kytičku, kterou držely v rukou a zůstaly stát tiše, se skloněnou hlavou. Nejdříve jsem nechápal. A pojednou mi to došlo. To náhlé poznání bylo, jako by mnou projel blesk. Každá z nich dala květinu přesně na to místo, kde jí onoho osudného červnového dne vyrvali z náručí její dítě. Dodnes se mi ten tísnivý zážitek v myšlenkách neodbytně znovu a znovu vrací. Čas je bohužel neúprosný. Poslední očití svědkové tehdejších událostí odcházejí tam, odkud není návratu. Mezi těmi, kdo včera pokládali květiny na podlahu tělocvičny kladenského gymnázia, již žádná z lidických maminek nebyla...