PhDr. Eduard Stehlík

Jako malý kluk jsem jezdíval k babičce do Golčova Jeníkova a pravidelně sedával na půdě a listoval zažloutlými stránkami časopisů Mladý hlasatel, Vpřed a Junák, které si v dětství kupoval můj tatínek. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by právě Mladý hlasatel mohl mít jakoukoliv spojitost s lidickou tragédií. Proto mě před několika lety šokovalo, když mi můj kamarád Jaroslav Čvančara zavolal, že Milan Lebeda – Alpín v jednom ze starých čísel Mladého hlasatele objevil zprávu o tom, že v Lidicích existoval čtenářský Klub Mladého hlasatele, kterému dali jeho členové jméno „Strážci černých lesů“. Když jsem se to dozvěděl a vzpamatoval se z prvotního překvapení, snažil jsem se zjistit, kdo z lidických chlapců mohl do klubu patřit. Udělal jsem si seznam hochů ve věku, který odpovídal průměrnému stáří členů čtenářských Klubů Mladého hlasatele, dohledal jsem si jejich fotografie a pokoušel se z nich vytipovat, kteří z nich se spolu kamarádili (například podle toho, že na školních snímcích pravidelně stávali vedle sebe). O několik dní později přišlo další překvapení, když byl v čísle 24 z února 1940, v rubrice „Co píší naše kluby“, dokonce objeven dopis lidických „Strážců“! Zněl: „Nejvíce nás mrzí, že nemáme svou klubovnu. Ale zase si myslíme, co by byla platná klubovna, kdyby se při ní hoši neměli rádi a nesnášeli by se. Hlavní věcí je mít v klubu pořádek, poctivé chlapce a hlavně svorné. A to u nás máme.“ Pocit, který se mě zmocnil po přečtení těchto několika řádek, byl naprosto nepopsatelný. S krutou jistotou jsem totiž věděl, že o půldruhého roku později nebyl naživu nejen jejich pisatel, ale ani nikdo jiný z lidického klubu. A já jsem před sebou znovu viděl tváře chlapců ze starých fotografií. Představoval jsem si, jak kdysi nedočkavě čekávali před trafikou pana Pospíšila, až konečně dorazí nové číslo Hlasatele, na to, až se na jeho poslední stránce začtou do nových dobrodružství Rychlých šípů, anebo si, podobně jako kdysi já, přečtou některou z dobrodružných povídek Otakara Batličky. Myslel jsem také na to, kde asi nový Mladý hlasatel četli. Ani na okamžik jsem totiž nezapochyboval o tom, že neměli každý své vlastní číslo, ale kupovali si pravděpodobně jen jeden výtisk dohromady. Kam si s ním šli sednout? Na schody lidické školy, která byla od trafiky vzdálená jen několik málo metrů? Do třešňového sadu u Rákosových, ze kterého byl krásný výhled na celé Lidice? Anebo dolů pod kostel sv. Martina na břeh Podhorova rybníka? Nevím a nikdy se to již nedozvím. Dnes je neděle 7. června. I tehdy před čtyřiaosmdesáti lety byla neděle. Poslední neděle, kterou lidičtí chlapci, jejich sourozenci, rodiče a prarodiče prožili ve své vesnici. O dva dny později, v úterý 9. června večer, přišla hrůza. Stále na ně musím myslet. Jak asi bylo těm starším, když stanuli po boku svých tatínků a dědečků před popravčí četou v zahradě Horákova statku? Jak bylo těm mladším, než se za nimi v Chelmnu nad Nerrem navždy zavřely dveře plynového auta? Jedno z mála dochovaných svědectví z Lodže o posledních dnech života lidických dětí hovoří o tom, že se nejstarší hoši z celé, více než osmdesátičlenné skupiny, chovali nesmírně statečně. Chránili ostatní, pomáhali jim a netajili se nenávistí k nacistům. Nepochybuji o tom, že mezi nimi tehdy byli i „Strážci černých lesů“, členové dávno zapomenutého čtenářského Klubu Mladého hlasatele...