PhDr. Eduard Stehlík

Jako reakce na můj včerejší příspěvek, věnovaný bitvě u Lipjag, se objevil komentář, jenž bych mohl parafrázovat tak, že Češi v Rusku, tedy na cizím území, neměli co pohledávat, a navíc tam zabíjeli Rusy, takže proč se léta divíme, když v srpnu 1968 přijeli „na oplátku“ Rusové k nám. Když jsem si ho přečetl, uvědomil jsem si, že u nás mnoho lidí ani v nejmenším netuší, co se před oněmi více než 100 lety na území Ruska odehrávalo, jak se tam Češi vlastně ocitli a za co a proti komu tam bojovali. Proto jsem se rozhodl alespoň stručně celou věc vysvětlit, i když si uvědomuji, že by si to spíše vyžadovalo sepsat rozsáhlé vědecké dílo o několika svazcích. Přesto se o to pokusím a vás při čtení následujících řádků prosím o schovívavost. Jednak pro přílišné zjednodušení, a pak pro délku tohoto pojednání. Není opravdu krátké. I když jsem se opravdu snažil, aby bylo. Češi, kteří se v letech 1. světové války ocitli v Rusku, byli buď naši krajané, kteří zde mnohdy žili již po několik generací, anebo učitelé, inženýři, cvičitelé Sokola a úředníci, kteří přišli do Ruska za prací nedlouho před válkou. Tu největší skupinu však začali postupně tvořit váleční zajatci: příslušníci rakousko-uherské armády, kteří padli do zajetí, případně k Rusům z důvodu mnohdy až naivního slavjanofilství přeběhli. Čechy ze všech těchto skupin můžeme nalézt v řadách čs. legií v Rusku, jejichž první jednotka – Česká družina – vznikla již v srpnu 1914 v Kyjevě. Postupně se rozrostla na pluk, následně na střeleckou brigádu, z níž nakonec vznikl armádní sbor o více než 65 tisících mužích (jen pro představu – jde prakticky o tři kompletní současné Armády České republiky!). Příslušníci našich legií v Rusku nebojovali proti Rusům, ale naopak. Jejich jednotky byly součástí ruské armády, mnohdy jim veleli ruští velitelé. Češi bojovali na východní frontě proti Rakousko-Uhersku a Německu za svobodu svého národa. O tom, že bojovali statečně, svědčí nejen vysoká ruská vyznamenání, kterými byli za své hrdinské činy oceňováni, ale i snaha ruských generálů mít v rámci svých divizí a brigád jako průzkumný oddíl alespoň malou jednotku Čechů. Mimořádné vojenské schopnosti Čechů si vyšší ruské velení i tehdejší politická reprezentace Ruska v plném rozsahu uvědomily v červenci 1917 za tzv. Kerenského ofenzívy, kdy byla 1. čs. střelecká brigáda, jejíž jednotky byly do té doby využívány odděleně, poprvé nasazena jako celek u městečka Zborov. Zde dosáhla fenomenálního úspěchu a svou odvahou zastínila ruské jednotky, které byly v tomto úseku nasazeny společně s ní. Plány na vznik dalších čs. vojenských jednotek, které s podporou nejvyšších ruských vládních kruhů začaly vznikat vzápětí, vzaly za své po bolševickém puči (my starší jsme se o něm učili ve škole jako o tzv. Velké říjnové socialistické revoluci), který svrhl zákonnou ruskou vládu. Jeho hlavním organizátorem byl Vladimir Iljič Lenin, jenž se krátce předtím vrátil z exilu do Ruska. Dnes již víme, že jeho návrat (spolu s poskytnutím velkých finančních prostředků) zorganizovali Němci, kteří doufali, že bolševický převrat a následný společenský rozvrat vyřadí Rusko z války, což se také splnilo. Bolševici v březnu 1918 uzavřeli s ústředními mocnostmi separátní, tzv. Brestlitevský mír, v jehož důsledku se Rusko zavázalo odstoupit Rakousko-Uhersku a Německu velké části svého území, zaplatit jim vysoké finanční reparace a poskytovat potraviny i další přírodní zdroje k vedení války. V neposlední řadě měly být ze zajateckých táborů neprodleně propuštěny statisíce válečných zajatců, kteří se měli vrátit zpět do zemí svého původu, zde vyzbrojeni a znovu nasazeni na frontu proti Francii, Velké Británii Itálii a USA, tedy proti našim spojencům. Čechoslováci se tak na jaře 1918 pojednou ocitli v zemi, v níž již nemohli pokračovat v boji za osvobození své vlasti. Proto s novým bolševickým vedením uzavřeli dohodu o odchodu Čs. armádního sboru z Ruska do Francie. Jedinou možnou cestou, kudy se mohly naše jednotky z Ruska vydat, byly vlakové transporty po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud na lodích na francouzské bojiště. Naši se zavázali, že budou v krvavé občanské válce, která se tehdy mezi bolševiky a tzv. bílými rozhořela, přísně neutrální, a dokonce souhlasili s tím (i když velmi neochotně!), že v Penze odevzdají bolševikům prakticky veškerou svou výzbroj. Jak se mělo brzy ukázat, bolševické vedení nemělo sebemenší zájem dohodu respektovat a za pomoci svých agitátorů se snažilo příslušníky Čs. armádního sboru získat pro vstup do Rudé armády. Až na několik málo jednotlivců však tyto snahy vyšly naprázdno. V řadách čs. legií pochopitelně tyto kroky vzbuzovaly nevoli a prohlubovaly nedůvěru k ochotě bolševiků dostát svým závazkům. Ti navíc neustále zdržovali přepravu našich vojenských transportů na východ, a zcela nepokrytě dávali přednost vlakům vezoucím na západ německé, rakousko-uherské a turecké válečné zajatce. Situace začala být mimořádně napjatá. V polovině května 1918 došlo k tzv. Čeljabinskému incidentu, kdy jeden z válečných zajatců kusem železa vyhozeným z vlaku těžce zranil čs. legionáře. Čeljabinský sovět namísto objektivního vyšetření celé záležitosti několik našich legionářů zatkl a nechal uvěznit i naše důstojníky, kteří přišli vyjednat propuštění zadržených. Čs. legie nato obsadily celé město a zajatce osvobodily. V následujících dnech byly po celé délce magistrály zahájeny zákeřné útoky silných bolševických jednotek proti transportům čs. legií, a to i proti těm již odzbrojeným (!), s jednoznačným cílem naše jednotky zlikvidovat. Lev Trockij dokonce rozeslal z Moskvy telegram s rozkazem, aby byl každý čs. legionář, který bude na magistrále přistižen se zbraní v ruce, okamžitě zastřelen. To legie pochopily jako faktické vyhlášení války a rozhodly se zajistit si cestu na východ „vlastním pořádkem“, tedy probít se do Vladivostoku silou. Během pouhých čtyř měsíců ovládli Čechoslováci v řadě krvavých bitev celou transsibiřskou magistrálu v délce více než 4 000 km. Tímto fenomenálním úspěchem vstoupily naše legie naprosto zásadním způsobem do světových dějin. Ovládnutím magistrály totiž zastavily zmíněné transporty válečných zajatců a surovin pro potřeby ústředních mocností, které na nich byly životně závislé. Čechoslováci tak výrazným způsobem ovlivnili vývoj na frontách 1. světové války a její trvání zkrátili minimálně o řadu měsíců. Právem se tak zařadili po bok zemí, které 1. světovou válku vyhrály. Vzhledem k tomu, že právě v té době pobýval T. G. Masaryk v USA, víme, že tento velký vojenský úspěch zásadně ovlivnil amerického prezidenta Woodrowa Wilsona v jeho podpoře práva Čechoslováků na vlastní stát. Spojenecké velmoci se dokonce po určitou dobu domnívaly, že by Čs. armádní sbor mohl být schopen znovuotevřít východní frontu v Rusku a ulehčit tak armádám Francie, Velké Británie a Spojených států na západě. Tyto úvahy však bohužel ležely zcela mimo realitu. Síly našich legionářů opravdu nebyly nevyčerpatelné. Čechoslováci se tedy v Rusku ocitli určitou souhrou náhod v důsledku „velkých“ dějin 1. světové války a následné občanské války v Rusku. Avšak odporovalo by historické realitě, pokud bychom hovořili o tom, že v Rusku bojovali proti Rusům. V letech 1914 až 1917 stáli pevně po boku ruské armády v boji proti ústředním mocnostem, za občanské války pak vedli krvavý boj o své vlastní přežití a o možnost opustit Rusko a zapojit se do boje proti Němcům na západní frontě. I v letech občanské války, v níž se snažily být dlouhé týdny neutrální, nebojovaly legie proti Rusům, ale proti bolševikům (často šlo především o Němce, Rakušany, Maďary a Turky, kteří měli s Čechoslováky jako Slovany velký problém a nenáviděli je). I za občanské války stály tedy čs. legie na straně Rusů a bojové operace prováděly v úzké součinnosti s jednotkami ruské armády (tzv. bílých). Někteří čeští velitelé dokonce ruským vyšším jednotkám veleli. Pravdě neodpovídá ani to, že by se Češi dopouštěli násilností na civilním obyvatelstvu, z kterých bývají mnohdy v současném Rusku s oblibou obviňováni. Dostupné dokumenty naopak hovoří o tom, že se místní často uchylovali pod ochranu čs. jednotek, protože lokality, kde byli Čechoslováci, působily v zemi zmítané občanskou válkou, jako oázy klidu, kde fungovalo nejen zásobování a zajištění životních potřeb, ale i vláda práva. Osobně se domnívám, že averze v některých oblastech současné Ruské federace vůči Čechoslovákům, kterým často nadávají do „běločechů“, je vyvolána především dlouhými lety působení komunistické propagandy, která Čechy vykreslovala v tom nejhorším možném světle. Bylo totiž snadné, a dosud bohužel je, obvinit z neuvěřitelných zvěrstev občanské války, kterých se na sobě navzájem dopouštěli Rusové – je jedno zda „bílí“ nebo „rudí“–, někoho jiného. Čs. legionáři byli a jsou v tomto ohledu v Rusku logickou obětí. Vždyť jejich očerňováním se jim je možné alespoň dodatečně pomstít za potupné porážky, které bolševikům před oněmi více než sto lety uštědřili. My u nás bychom se však stejných zkreslení opravdu dopouštět neměli.