PhDr. Eduard Stehlík

„Znám ten váš národ, nikdy jste nestříleli!“ Na tuto větu na adresu Čechů, vyslovenou jakýmsi obyvatelem Ruské federace jsem před lety narazil na stránkách Mladé fronty v reportáži z jedné ze zemí bývalého Sovětského svazu. Přiznám se, že mě to tehdy hodně naštvalo. Dodnes nevím, jestli víc ten výrok samotný, nebo skutečnost, že se takovéto lži servírují občanům České republiky bez jakéhokoliv komentáře. Dodnes si myslím, že by onomu muži, stejně jako mnoha jiným, kteří si myslí totéž (a ani u nás jich není málo), mělo být důrazně připomenuto, že nejsou příliš vzdálené doby, kdy se Rusové před vojenskými schopnostmi Čechů třásli hrůzou, a kdy bylo v Povolží velice populární heslo „Lučše s čortami, čem s Čechami vojevať!“ (Je lepší bojovat s čerty, nežli s Čechy!). Čím jsme si ho vysloužili? Jen jeden příklad za všechny: Lipjagy. Malá železniční stanice dvacet kilometrů západně od Samary. Dnes její jméno u nás skoro nikdo nezná a není to jen tím, že na jejím místě vyrostlo město, které dostalo jméno Novokujbyševsk. Před sto lety však byly Lipjagy pro čs. legionáře i ruské bolševiky pojmem. Pro každé z jiného důvodu. Pro jedny jako symbol slavného vítězství a pro ty druhé jako místo drtivé porážky. Právě u Lipjag nechal samarský sovět vybudovat mohutně opevněnou předsunutou obranu, která měla zastavit a následně rozprášit Penzenskou skupinu čs. legií, jíž velel poručík Stanislav Čeček. Proti bolševikům zde postupoval 4. čs. střelecký pluk „Prokopa Velikého“ doplněný příslušníky několika dalších čs. jednotek. Naši byli ve výrazné nevýhodě. Do útoku mohli nasadit přibližně 1 600 mužů vyzbrojených pěti děly a 20 kulomety. Síly protivníka však byly mnohonásobně vyšší. Zákopy u Lipjag bránilo na 4 000 dobře vycvičených „rudých“. Navíc šlo o nejkvalitnější jednotky, které tehdy měli bolševici k dispozici, složené vedle Rusů především i z tzv. internacionalistů, tedy Maďarů, Němců, Rakušanů, ale také Číňanů, či Tatarů. Ti celkem disponovali 14 děly, 180 kulomety, několika tisíci pušek, dvěma obrněnými automobily a obrovskými zásobami střeliva, proviantu i dalšího materiálu. Bolševici se domnívali, že zde boje s Čechoslováky povedou řadu týdnů. Své postavení u Lipjag totiž považovali za naprosto nedobytné a předpokládali, že při pokusech o jeho ovládnutí „zpupní“ Češi vykrvácí. Skutečný vývoj bitvy se však od jejich představ zásadně lišil. Našim jednotkám se 4. června 1918 podařilo nočním pochodem nepozorovaně bolševické postavení obejít a po klamném čelním úderu proti němu zaútočit z boku a týlu. Překvapení bylo dokonalé. V rozhodujícím okamžiku vyrazil k frontální zteči se svými vojáky velitel 4. čs. střeleckého pluku poručík Jan Gayer, jenž však byl vzápětí smrtelně raněn. Přesto v husté palbě několika desítek bolševických kulometů prorazili jeho muži až do nepřátelských zákopů, kde se rozpoutal krvavý boj muže proti muži. Odpor, který nepřítel kladl, byl velice tvrdý, zejména „internacionalisté“ bojovali až do úplného konce a vedli na legionáře kulometnou palbu i ze vzdálenosti pouhých několika málo kroků. Po šesti hodinách bylo rozhodnuto. Rudí byli obklíčeni, uniknout se podařilo jen hrstce. Na 1 500 obránců Lipjag padlo, další tři stovky se utopily v močálech na březích Volhy a 1 800 bylo zajato. České ztráty byly přitom překvapivě nízké. V boji zahynulo 30 legionářů, 86 vojáků bylo raněno a dva zůstali nezvěstní. Vítězství u Lipjag bylo jen jedním z mnoha, které naši legionáři v letech 1918-1920 v Rusku vybojovali. A pak že jsme prý nikdy nestříleli…