PhDr. Eduard Stehlík

A už je to tu zas. Od včerejška musím opět vysvětlovat, proč používám k označení likvidace Reinharda Heydricha termín „atentát“, když se prý jednalo o „vojenský útok“. Termín atentát údajně používali výhradně nacisté, kteří tak útok na zastupujícího říšského protektora označovali a používáním termínu atentát údajně dehonestuji tento významný odbojový čin a jeho vykonavatele. Opakuje se tedy totéž, jako každý rok. Nic se nezměnilo. Proto jsem se rozhodl k celé věci opět vyjádřit, i když se má argumentace za posledních několik let nezměnila ani v nejmenším. Začít však musím poněkud ze široka. Před čtyřiadvaceti lety jsme ve Vojenském historickém ústavu, kde jsem tehdy pracoval, připravili výstavu „Atentát – Operace ANTHROPOID 1941-1942“, která měla mimořádný ohlas jak u nás, tak i za hranicemi České republiky. Právě tehdy jsme s kolegy začali systematicky upozorňovat novináře a publicisty, aby v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha přestali používat sloveso, že ho Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem spáchali. Varovali jsme je, že tím přejímají dikci nacistické propagandy, protože se páchají trestné činy, avšak atentát na Heydricha trestným činem v žádném případě nebyl. Tato takřka čtvrtstoletí trvající snaha nese pomalu, ale jistě, své ovoce. V souvislosti s Heydrichovou likvidací se sousloví „spáchání atentátu“ objevuje dnes již spíše sporadicky, i když bohužel ještě zcela nevymizelo. Před několika málo lety se však stalo cosi zvláštního. Někteří publicisté pojednou přišli s nápadem označovat Josefovu a Janovu akci proti Heydrichovi jako „vojenský útok“. Údajně proto, že slovo atentát v sobě nese negativní náboj. A tento svůj názor začali razit s velkou vehemencí. A to bez ohledu na to, že se ve všech dobových dokumentech britské i československé exilové provenience vždy hovoří zcela jasně a jedině o atentátu! Otevřeme-li kteroukoliv z renomovaných encyklopedií, dozvíme se, že „atentát je útokem na život známé osobnosti vedený povětšinou z politických příčin.“ V dějinách lidstva byly uskutečněny tisíce takových atentátů. Umírali při nich králové, prezidenti, členové vlád, poslanci i političtí odpůrci. Byly atentáty, po nichž se svět otřásl hněvem nad obludností takového činu. Byly však i atentáty, kdy si lidé oddechli, či se dokonce otevřeně radovali. Bývalo to tehdy, když oběť atentátu patřila k bytostem rozsévajícím smrt, utrpení a zkázu. Takovým atentátem byl bezpochyby i ten z 27. května 1942 v okupované Praze. V pamětech současníků a dostupné literatuře nalezneme pro likvidaci Heydricha prakticky bez výjimky označení atentát. Řekne-li se zkrátka v českém prostředí atentát, všichni si pod tímto slovem vybaví ten z května 1942. Snahu nenazývat atentát na Heydricha atentátem proto chápu buď jako nešťastnou snahu některých autorů alespoň něco „vynalézt“, objevit, čímsi odlišit a zviditelnit, anebo se dobrat co nejkorektnějšího označení této akce. Čeština je přitom nádherný jazyk s bohatou slovní zásobou, takže není nutné jednoznačný termín nahrazovat kostrbatými obraty. Možná slyším trávu růst, ale nerad bych se dočkal doby, kdy bude v rámci přehnané korektnosti slovo atentát v již vydaných publikacích, románech, filmech a odborných studiích nahrazováno uměle vytvořeným souslovím, a až budou v televizi opět uvádět Sequensův film „Atentát“, bude pro jistotu přejmenován na „Vojenský útok“. Pro mě a většinu mých přátel zůstane atentát na Reinharda Heydricha navždy atentátem. Atentátem, který byl statečnými čs. parašutisty proveden, uskutečněn, ale v žádném případě ne spáchán.