PhDr. Eduard Stehlík

V posledních dnech se z nejrůznějších důvodů hodně hovoří o hrůzách, kterým byl český národ vystaven v letech nacistické okupace. Neměli bychom však zapomínat na to, že režim, který v Československu po únoru 1948 nastolili čeští a slovenští komunisté, se dopouštěl obdobných zločinů, a to na vlastním obyvatelstvu. Právě v těchto dnech uplynulo šestasedmdesát let od jednoho z nich – trojnásobné justiční vraždy tří statečných mužů: majora generálního štábu René Černého, poslance Národního shromáždění Stanislava Broje a příslušníka vězeňské stráže Čeňka Petelíka. Jako vojenský historik se dnes chci podrobněji zastavit u prvního jmenovaného, přestože dobře vím, že by si detailní připomenutí zasloužili i dva zbývající. Moc se za to omlouvám a vynasnažím se to v budoucnu napravit. René Černý se narodil 26. července 1914 v Kvíčku, který je dnes součástí Slaného a po absolvování jičínské reálky nastoupil vojenskou prezenční službu v Pardubicích. Při tamním Vojenském jezdeckém učilišti absolvoval školu na důstojníky jezdectva v záloze a poté se rozhodl zůstat v uniformě natrvalo. Až do března 1939 konal René Černý službu u jezdeckého pluku 6 v Brně a ihned po příchodu okupantů se zapojil do protinacistického odboje v řadách vojenské odbojové organizace Obrana národa. Podílel se i na organizaci odchodu bývalých vojáků do naší zahraniční armády, kam se nakonec vydal i on sám, když mu hrozilo zatčení gestapem. Tak zvanou jižní cestou, přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii dorazil do francouzského Agde, kde byl zařazen k 1. čs. pěší divizi. Po porážce Francie byl René Černý evakuován do Velké Británie, kde se stal příslušníkem 1. čs. smíšené brigády. V roce 1942 absolvoval ve Skotsku kurs útočného boje i parakurs a připravoval se k nasazení v okupované vlasti v rámci některého z paravýsadků. K tomu však nakonec nedošlo. Po vzniku Československé samostatné obrněné brigády sloužil nejprve u jejího motorizovaného předzvědného oddílu (MPO), a poté u 3. tankového praporu, s nímž se na podzim 1944 zapojil do obléhání Dunkerque, trvajícího až do německé kapitulace v květnu 1945. Po 2. světové válce absolvoval René Černý jako zkušený frontový velitel Vysokou školu válečnou v Praze, na níž následně působil jako profesor taktiky týlu. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 zjistil, že je sledován orgány Reicinova obranného zpravodajství (OBZ) a v předtuše hrozícího zatčení se rozhodl odejít za hranice. Připravovaný odchod byl však vyzrazen a on 1. května 1948 zatčen. Prošel nechvalně proslulým „Domečkem“ na Hradčanech a 10. prosince 1948 byl odsouzen k 19 letům odnětí svobody, ztrátě vojenské hodnosti a odnětí všech vyznamenání. K výkonu trestu byl zařazen do věznice v Plzni na Borech. V borské věznici byl René Černý na podzim 1949 osloven příslušníkem vězeňské stráže Jaroslavem Flemerem, jenž se rozhodl uprchnout na Západ a chtěl umožnit útěk i několika prominentním vězňům. Vybral si bývalého velitele našeho letectva ve Velké Británii divizního generála Karla Janouška, a právě Reného Černého. Plán byl však prozrazen a generál Janoušek spolu s majorem Černým 28. března 1950 odsouzeni na doživotí. O pouhé tři týdny později – 18. dubna 1950 – oznámil tehdejší velitel borské trestnice kapitán František Šafarčík svým nadřízeným, že údajně odhalil ilegální protistátní organizaci tvořenou příslušníky Sboru vězeňské stráže a několika prominentními vězni. Hned poté došlo k zatčení 11 příslušníků vězeňské stráže a osmi vězňů, mezi nimiž bylo pět důstojníků, dva bývalí poslanci a jeden bývalý soudce. V následném zinscenovaném tzv. „borském procesu“ padly tři rozsudky smrti, dvě doživotí a mnoho vysokých trestů odnětí svobody. Žádost všech tří k smrti odsouzených prezident republiky Klement Gottwald zamítl, a proto byli ráno 23. května 1950 ve věznici v Praze na Pankráci zavražděni. Jako první Čeněk Petelík, po něm poslanec Stanislav Broj, a nakonec major René Černý. Ten na dotaz předsedy senátu, zda má nějaké poslední přání, prohlásil: „Chci vám říci, že jste mě odsoudili pro nic, a že je to vyložená vražda. To říkám pod šibenicí. Tady bych vám řekl, že jsem něco udělal, ale já jsem nic neudělal. Vám pane státní prokurátore, mnoho štěstí nepokvete.“ Nato byl v 6 hodin 14 minut předán katovi k provedení exekuce, načež naposledy vykřikl: „Vrahové!“ V 6,15 mistr popravčí ohlásil, že byla poprava provedena a v 6,26, tedy po 11 minutách (!) konstatoval vězeňský lékař, že nastala smrt udušením. Na počátku devadesátých let minulého století byl major René Černý plně rehabilitován a posmrtně povýšen. Nejprve do hodnosti plukovníka, a nakonec do hodnosti generálmajora in memoriam. Život mu to však již vrátit nemohlo...