PhDr. Eduard Stehlík

Armádní generál Sergěj Vojcechovský, kterému jsem minulý týden věnoval jeden ze svých příspěvků, nebyl jediný, koho sovětská zatýkací komanda odvlekla z Československa. Vedle rodilých Rusů, Bělorusů a Ukrajinců mizeli i Češi. Jedním z nich byl čs. důstojník Bohumil Borecký, o kterém jsem se rozhodl napsat dnes. Tento statečný vlastenec, který za naši republiku nasazoval život v obou světových válkách, aby byl nakonec zavražděn v sovětském gulagu, si to bezesporu zaslouží. Světlo světa spatřil 14. července 1891 v Karlíně (tehdy ještě nebyl součástí Prahy) a po absolvování gymnaziálních studií pracoval jako učitel. Jeho další osudy zásadním způsobem ovlivnilo vypuknutí 1. světové války. Musel narukovat a byl odeslán na východní frontu, kde padl do ruského zajetí. V něm se přihlásil do čs. legií a jako důstojník 8. čs. střeleckého pluku „Slezského“, se na Sibiři zapojil do bojů proti bolševikům. Když se Bohumil Borecký v létě 1920 vrátil do svobodné vlasti, rozhodl se v armádě zůstat natrvalo. Prošel řadou velitelských funkcí, nejdříve u čáslavského pěšího pluku 21, poté u pěšího pluku 14 Košicích, u pěšího pluku 25 v Lučenci, a nakonec u cyklistického praporu 3 v Levicích, kterému v letech 1936-1937 velel. Vyvrcholením jeho vojenské kariéry za 1. republiky byla funkce velitele elitního hraničářského pluku 6, jenž měl bránit objekty těžkého opevnění na Králicku, tedy v tom úseku našich hranic, který patřil jak k nejdůležitějším, tak i nejvíce ohroženým. Mnichovský ortel a s následný ústup bez boje, představovaly pro Bohumila Boreckého těžký duševní otřes, s nímž se jen obtížně vyrovnával. Další ránu mu zasadila okupace ČSR v březnu 1939. Ihned se zapojil do odboje proti Němcům v řadách Obrany národa, a to jako velitel kraje Hradec Králové. V roce 1944 navíc navázal úzkou spolupráci s výsadkem BARIUM z Velké Británie, jenž ve východních Čechách rozvinul úspěšnou zpravodajskou činnost. Právě v souvislosti s úderem gestapa proti parašutistům a jejich spolupracovníkům byl však Bohumil Borecký v prosinci 1944 zatčen a odeslán do Malé pevnosti Terezín. Zde se ocitl na cele smrti a život mu zachránil jen rychlý konec války. Neměl však ještě vyhráno. V Terezíně totiž onemocněl tyfem a domů se vrátil ve značně zuboženém stavu. Nad nebezpečnou nemocí nakonec zvítězil a po zotavení se stal velitelem královéhradecké 14. divize. V letech 1946-1948 následně působil jako zástupce velitele 5. divize v Českých Budějovicích. Záhy po únoru 1948 byl Bohumil Borecký jako „osoba novému režimu nepřátelská“ z armády propuštěn. To nejhorší však mělo teprve přijít. V pátek 10. června 1949 byl ve svém bytě v Hradci Králové zatčen příslušníky StB, a ještě téhož dne předán orgánům sovětské NKVD. Z tzv. repatriačního střediska sovětských státních občanů (kterým nikdy nebyl!) v Praze na Letné byl deportován do Rakouska a odtud do SSSR, kde byl za údajnou protisovětskou činnost v době svého působení v čs. legiích odsouzen k trestu smrti. Později mu byl rozsudek změněn na 25 let žaláře, což vzhledem k jeho věku a podmínkám věznění, jimž byl ve zvláštním táboře Ozerlag u Tajšetu vystaven, představovalo prakticky totéž. Zpět domů se již Bohumil Borecký nikdy nevrátil. Dle dostupných informací zemřel 14. října 1954, avšak přesnou příčinu smrti se nikdy nepodařilo zjistit. První a zároveň poslední korespondenční lístek, který od něj příbuzným za dlouhých pět let věznění dorazil, nese datum 15. srpna 1954 (tedy dva měsíce před smrtí) a končí slovy: „Celý můj život zde jest jediná myšlenka a vzpomínka na Vás.“ Jako jeden z mála čs. občanů zavlečených po 2. světové válce do Sovětského svazu se plukovník Bohumil Borecký alespoň posmrtně dočkal rehabilitace. V září 1993 byl prezidentem republiky povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam a 28. října 1996 posmrtně vyznamenán Medailí Za hrdinství. Čest jeho památce!