PhDr. Eduard Stehlík

Velitel Pražského povstání, hrdina, kterého komunisti odsoudili na doživotí. Tak by bylo možné nazvat kapitolu věnovanou dramatickým životním osudům generála Karla Kutlvašra. Narodil se 27. ledna 1895 v Michalovicích a po skončení základní školní docházky studoval v letech 1909-1911 na dvouleté obchodní škole v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Na jaře 1913 odjel do Kyjeva, kde až do vypuknutí 1. světové války pracoval jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která do carského Ruska vyvážela zemědělské stroje. Když se začala v srpnu 1914 v Kyjevě tvořit Česká družina, jako první jednotka našich legií, přihlásil se do ní Karel Kutlvašr již v den jejího založení. Na frontě se zúčastnil mnoha nebezpečných rozvědek a za prokázané hrdinství byl opakovaně vyznamenán. V památné bitvě u Zborova 2. července 1917 (v níž padl jeho starší bratr František) úspěšně velel 4. rotě 1. čs. střeleckého pluku, v jejímž čele pak stál až do léta 1918. Prožil s ní jak evakuaci z Ukrajiny, tak i první boje s bolševiky na jaře 1918. V nich se proslavil zejména u Penzy, Samary a Bugulmy. V červenci 1918 se Karel Kutlvašr stal velitelem III. praporu 1. čs. střeleckého pluku, s nímž zasáhl do bojů o Simbirsk a Kazaň. Právě u Kazaně byl 9. září 1918 raněn a vysloužil si zde svou později hodně populární přezdívku „Kultivátor“. Po tragické sebevraždě plukovníka Josefa Jiřího Švece převzal na konci října 1918 velení celému 1. čs. střeleckému pluku, s nímž prošel boji na belebejské frontě a následně s ním zabezpečoval ochranu sibiřské magistrály. V prosinci 1919 odplul Karel Kutlvašr spolu se svými vojáky z Vladivostoku do vlasti, kam dorazili 1. února 1920. Pravděpodobně právě někdy v té době se rozhodl zůstat v uniformě natrvalo. Až do poloviny prosince 1923 i nadále velel svému pluku, poté takřka osm let působil jako velitel 2. pěší brigády v Chomutově a v srpnu 1931 se stal velitelem Pěchotního učiliště v Milovicích. Zde působil až do konce prosince 1934, kdy převzal velení 4. divize v Hradci Králové. V čele této vyšší jednotky stál nepřetržitě až do jara 1939 (s výjimkou osudných podzimních dní roku 1938, kdy velel hraniční oblasti 35, jejíž jednotky zajišťovaly obranu Orlických hor). Od počátku okupace byl Karel Kutlvašr zapojen v odboji v řadách Obrany národa a v květnu 1945 stanul po vypuknutí Pražského povstání v čele vojenského velitelství „Bartoš“. Po celou dobu krvavých bojů řídil úspěšně obranu hlavního města a funkci vojenského velitele Prahy vykonával až do konce května 1945, kdy se stal velitelem brněnského V. sboru. Na počátku srpna 1945 byl však na nátlak Sovětského svazu odeslán na nařízenou dovolenou. Z pohledu Moskvy totiž podepsáním kapitulace německých jednotek 8. května 1945 umožnil, aby půl miliónu německých vojáků přešlo do amerického zajetí, čímž z pohledu SSSR napomohl posílení vojenského potenciálu nepřítele! Proto byl společně s dalšími představiteli České národní rady prohlášen za osobu nepřátelskou SSSR. Zpět do služby se Karel Kutlvašr nakonec v únoru 1946 přeci jen vrátil. Byl ustanoven velitelem plzeňského III. sboru a v říjnu 1946 se stal zástupcem velitele 3. oblasti v Brně. Ne však nadlouho. Konec jeho vojenské kariéry přinesl únor 1948 a nástup komunistů k moci. Již 8. března 1948 mu byla udělena tzv. zvláštní dovolená a v červnu 1948 byl přeložen do výslužby. Jeho odstraněním z armády si s ním však nová moc účty dostatečně nevyrovnala. Dne 18. prosince 1948 byl zatčen a vyšetřovateli postaven do čela odbojové skupiny „Pravda vítězí“, vytvořené provokací nechvalně proslulého Reicinova Obranného zpravodajství (OBZ). V polovině května 1949 ho státní soud v Praze odsoudil za velezradu na doživotí a zároveň ho degradoval na vojína v záloze. Mohl však mluvit o velkém štěstí. Jen o vlásek totiž tehdy unikl trestu smrti. Karel Kutlvašr byl vězněn na Mírově, v Opavě i obávaném slovenském Leopoldově – věznici pro nejtěžší zločince. Z výkonu trestu byl propuštěn na amnestii 10. května 1960, tedy po dlouhých jedenácti a půl letech. Aby se uživil, pracoval poté jako vrátný v Nuselském pivovaru. Z nabyté svobody se však dlouho netěšil. Zemřel náhle v ranních hodinách 2. října 1961 v pražské motolské nemocnici. Již v roce 1968 byl Karel Kutlvašr zproštěn všech obvinění, která proti němu byla v letech 1948-1949 vznesena, avšak jeho skutečná rehabilitace proběhla teprve po listopadu 1989, kdy byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála a vyznamenán Řádem M. R. Štefánika in memoriam. To se však již ani on, ani jeho milovaná žena Jelizaveta, Lizočka, jak jí říkal, nikdy nedozvěděli… Čest jeho památce!