PhDr. Eduard Stehlík

O víkendu jsem napsal krátkou vzpomínku na trojici statečných tankistů, kteří se podíleli na osvobozování Ostravy, avšak vzápětí jsem si uvědomil, že by si podobné připomenutí zasloužily stovky dalších vojáků, kteří zde tehdy bojovali a umírali za naši svobodu. Proto jsem se ještě rozhodl připomenout dva z jejich tehdejších velitelů – Emanuela Šrámka a Josefa Buršíka, kteří tehdy veleli 3. a 2. praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. A to zdaleka nejen proto, že od narození prvního z nich uplynulo právě tuto sobotu 116 let. Emanuel Šrámek spatřil světlo světa 2. května 1910 v Žinkovech u Přeštic. Po okupaci Československa nacistickým Německem odešel v červenci 1939 jako mladý poručík do zahraničí. Prošel Polskem, francouzskou Cizineckou legií a na jaře 1940 bojoval proti wehrmachtu na západní frontě ve Francii. Ve Velké Británii absolvoval tankový výcvik a v létě 1944 požádal o přeložení na východní frontu. Zúčastnil se krvavých bojů při osvobozování Slovenska, a byl to právě jeho 3. tankový prapor, který 15. dubna 1945 překročil na Ostravsku státní hranice ČSR a stal se vůbec první zahraniční jednotkou čs. armády, jež stanula na území současné České republiky! Po tvrdých bojích o Velkou Polom, Dolní Lhotu a Čavisov se posledních sedm bojeschopných Šrámkových tanků 30. dubna 1945 probilo do Ostravy. Na osvobození Ostravy však měl Emanuel Šrámek zásadní podíl i z jiného důvodu. Na Ostravsku totiž na podzim 1938 působil jako příslušník elitního pevnostního hraničářského pluku 4. Dokonale znal zdejší opevňovací systém a informace, které poskytl sovětskému velení, výrazně přispěly k úspěchu celé osvobozovací operace. Vlastní země se mu za to v roce 1952 odvděčila vyhozením z armády, šikanováním a sledováním na každém kroku. Prošel řadou podřadných dělnických profesí a jeho jméno se nesmělo nikde objevit. Byl doslova vymazán z dějin. Ještě dramatičtější byly osudy jeho blízkého přítele Hrdiny SSSR Josefa Buršíka. Narodil se 11. září 1911 ve Starém Postřekově na Domažlicku. Po okupaci ČSR odešel do Polska, kde byl v září 1939 zajat Rudou armádou a až do roku 1941 internován v táborech NKVD. Zúčastnil se bojů u Sokolova, Kyjeva, i na Dukle a do osvobozování Ostravy se zapojil jako velitel 2. praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. I on, stejně jako Emanuel Šrámek, proslul hrdinstvím a neohrožeností. Přestože byl jako jeden z hrstky Čechoslováků vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR, byl po únoru 1948 sledován orgány Reicinova obranného zpravodajství a 11. listopadu 1949 v Ostravě zatčen. Již v prosinci 1949 byl odsouzen k 10 letům žaláře za údajnou velezradu. Poté, co si dovolil podat odvolání, byl mu trest zvýšen na 14 let! K jeho výkonu byl zařazen do smutně proslulé mírovské věznice. Kvůli těžké tuberkulóze však musel být hospitalizován ve Vojenské nemocnici v Olomouci, odkud se mu v srpnu 1950 podařilo uprchnout. Dostal se do zahraničí, a nakonec se usadil ve Velké Británii, kde v srpnu 1968 veřejně protestoval proti okupaci rodné země vojsky armád Varšavské smlouvy. Oba hrdinové měli to štěstí, že se dočkali pádu komunistického režimu u nás. Počátkem devadesátých let byli povýšeni do generálských hodností a vyznamenáni, čímž se jim alespoň v závěru jejich životů dostalo poct, které by jim za normálních okolností patřily již dávno. Emanuel Šrámek zemřel v rodných Žinkovech 24. července 1992, pouhé dva měsíce předtím, než se mi po mnoha letech pátrání konečně podařilo získat jeho adresu. Sešel jsem se tak již jen s jeho britskou manželkou Joanne. Mimořádnou ženou, která s ním až do posledních dnů jeho života snášela dobré i zlé. Generála Josefa Buršíka jsem měl tu čest potkat několikrát a dodnes pečlivě schraňuji knihu jeho vzpomínek i portrétní fotografii, kterou mi při jednom z našich setkání podepsal. Odešel navždy 30. června 2002 v požehnaném věku nedožitých 91 let. Nepochybuji o tom, že v případě obou těchto hrdinů platí pravidlo, že „vojáci odcházejí přímo do nebe, protože peklem si již prošli na zemi“… Čest jejich památce!