PhDr. Eduard Stehlík

Co byste dělali, kdyby ještě dříve, než začnete brát rozum, někdo zavraždil všechny vaše nebližší? Maminku, tatínka, sestřičku, strýce i babičku budete znát jen z fotografií, protože si je nebudete pamatovat. Dá se s tím vůbec žít? Jeden z mých blízkých přátel – Jiří Pitín z Lidic – dokazuje, že se s tím žít dá, i když to vyžaduje obrovskou vnitřní sílu, a některé životní chvíle tak těžké, že si to nedovedeme představit. Malému Jirkovi byly v době vyvraždění rodné obce necelé dva měsíce. V Lidicích žil v č. p. 92 společně s rodiči, starší sestrou Maruškou, strýcem Josefem a babičkou Marií. Jirkův strýc byl německými nacisty zastřelen 10. června 1942 u Horákova statku, tatínek byl zavražděn 16. června 1942 na popravišti v Kobylisích, sestřička Maruška udušena 2. července 1942 spolu s dalšími 81 lidickými dětmi v plynovém autě v Chelmnu, babička našla v roce 1944 smrt v plynové komoře v Osvětimi a maminku Blaženu němečtí nacisté umučili 21. prosince 1944 v Ravensbrücku. Malý Jirka tak zůstal sám... Přes obrovské utrpení, jimž si musel projít, z něj vyrostl mimořádný muž s velkou životní moudrostí, smyslem pro humor a nezaměnitelným smíchem. Navíc s darem vypravovat, a to tak, že zaujme i nejmenší posluchače. I proto ho mají děti, a zdaleka nejen ty v Lidicích, tolik rády. Proč vlastně o Jiřím píšu právě teď? Důvod je prostý. Právě dnes se totiž dožívá čtyřiaosmdesáti let. Sice jsme mu k jeho narozeninám v předstihu popřáli již předevčírem, ale využívám i této příležitosti a přeji mu ještě jednou to, co on přeje lidem kolem sebe: „Aby zdraví neubývalo!“ Jirko, příteli, všechno nejlepší!