PhDr. Eduard Stehlík

Ta přísně tajná porada, která se uskutečnila 20. ledna 1942, tedy právě před čtyřiaosmdesáti lety, v honosné vile na okraji Berlína, vstoupila do dějin jako „Konference ve Wannsee“. Zúčastnilo se jí 15 vysokých funkcionářů nacistického Německa a předsedal jí všemocný šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, nedávno jmenovaný zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě. Kromě dvou výše uvedených funkcí byl z rozhodnutí Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera i pověřencem pro „konečné řešení židovské otázky“. Pod tímto, na první pohled neškodným označením, se skrývalo systematické vyvraždění jedenáctimiliónové evropské židovské populace. Lednové jednání ve Wannsee sice nebylo místem, kde padlo definitivní rozhodnutí o této hromadné vraždě, jak se občas nesprávně uvádí, avšak přesto bylo naprosto přelomové. Právě zde se představitelé SS, vysocí státní úředníci i zástupci klíčových ministerstev během pouhých 90 minut domluvili na tom, jaké konkrétní kroky je zapotřebí učinit, aby mohl být tento krvavý úkol co nejrychleji a nejefektivněji splněn. Jako Češi bychom neměli zapomínat, že Reinhard Heydrich měl obdobný plán jako s Židy i s nemalou částí českého národa, což nastínil krátce po svém příchodu do Prahy. Již 2. října 1941 totiž na Pražském hradě o nás představitelům okupační správy řekl: „Někteří vykazují dobrou rasovou kvalitu a dobré smýšlení. S těmi to bude jednoduché, můžeme je poněmčit… Rasově podřadné živly, které navíc vykazují špatné smýšlení musíme dostat pryč. Na východě je místa dost. Mezi těmito póly se nachází střední vrstva. Jde jednak o lidi rasově podřadné, ale s dobrým smýšlením, a pak o lidi rasově přijatelné, ale se špatným smýšlením. S těmi prvními budeme muset naložit tak, že je nasadíme někde v Říši... a přitom se postaráme, aby už neměli děti…Pak zbývá ona skupina, jež je rasově přijatelná, ale nám myšlenkově nepřátelská. Ti jsou nejnebezpečnější, neboť jde o rasově zdravou vrstvu vůdců. Můžeme se pokusit některé z nich přesídlit do Říše, tam je poněmčit a převychovat. Když to nepůjde, musíme je postavit ke zdi.“ O tom, že by Reinhard Heydrich své plány realizoval, nemám nejmenších pochyb. Byl mužem, jenž proslul jak vysokou inteligencí a chladnou krutostí, tak i mimořádnou pracovitostí. A jako pán nad životem a smrtí miliónů lidí v nacisty ovládané Evropě k tomu měl i nezbytné prostředky. Pokud by se Čechům „věnoval“ se stejnou intenzitou, jako našim židovským spoluobčanům až do května 1945, je otázkou, zda bychom jeho protektorskou „péči“ jako národ přežili. Naštěstí 27. května 1942 jeho krvavou životní pouť navždy uzavřeli rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík. A to je moc dobře.